Na okraji mojí číše –
hleďte se mnou na zmetka! –
poskakuje, sukně výše,
graciésní baletka.
Jako hračka z filigránu
povznáší se bez chůze,
obrací se v každou stranu,
lehká, vzdušná iluse.
„Znám tě, znám, ty malý šetku,“
tak jsem v smíchu pravil k ní,
„číháš na poslední špetku
rozvahy mé? – Toť se ví!
Až se v slední kapce vína
s rozumem mým rozloučí,
nebudeš jej stáhnout líná
rozmarů svých obroučí.
Ale děvče! – Dost již starý
host a světem honěný
jest můj rozum, – a tvé čáry
nenajdou víc ozvěny!
Labužnicky jen se dívám
na tvou růžnou patičku,
do šedých si vousů zpívám
veselou jen písničku.
Bylo, děvče, bylo, není,
vše se vrhlo na víno,
naposled zpět v moje snění
rozplaskni se, bublino!“
Krůpěj hořká do poháru
slastí vždy se přimísí,
nic mi neubere z žáru
gazel tvojich, Háfizi!
Jak já, sedával jsi zrovna
ve Širazu před lety,
jako tam i zde jest rovná
cesta rájem poety!
Všecko nechat, vším se bavit
stejně v dobrém jako v zlém;
vsled vše hrobu nechat strávit,
vždyť nic s sebou nevezmem.
Tož mi vítej, vlídný moku,
s drahé tváře obrysy,
světím tobě tuto sloku,
připijme si, Háfizi!
Bakch a Venuše prý nedruží se spolu,
říkávalo staré přísloví,
zřídka k jednomu prý sednou stolu,
navzájem si kují okovy.
Zdá se mi, to staré pořekadlo
pro mou osobu že neklape,
sotva Bakch navštívil večeřadlo,
luzné dítě za ním přicape.
Jenom z říše snů mých přijde – škoda!
a se vbrzku rozplyne mi v sen,
věčným dík, že z vína není voda,
neoklame – já jsem spokojen!
Člověk lehko zapomíná,
a čas rychle uteče,
že máš v sobě láhev vína,
nezapomeň, člověče!
Něco chtěls – dnes kocovina
na svůj klín tě přivleče,
že máš v sobě láhev vína,
nezapomeň, člověče!
Radost kyne ženy z klína,
žel, tak brzy odteče,
že máš v sobě láhev vína,
nezapomeň, člověče!
Láska vesmír sponou spíná,
roztne všecko bez meče,
že máš v sobě láhev vína,
nezapomeň, člověče!
Povstaň a chval Hospodina
bez hořkosti, bez péče,
že máš v sobě láhev vína,
nezapomeň, člověče!
Blažený, kdo v krčmě tiše sedí – nehřeší,
před sebe v cíl pravý všeho hledí – nehřeší,
nechá blázny šílit, přít se mudrce,
v číši na vše najde pravé odpovědi – nehřeší.
Takto žili velcí dávnověku proroci,
žijí dnes, kdo z všeho ráj si kouzlit vědí – nehřeší.
Bez viny jich slunce ryzím zlatem plá,
co z toho, že nosem blýská trochu mědi? – Nehřeší.
Budeš-li pít zbožně, synu,
nedostaneš kocovinu,
jen kdo pije furiantsky,
se židle se skácí,
ulicí jde tatrmansky,
až to mládež smíchem splácí.
Vezmi si to naučení,
nic do rychlé pitky není.
S láskou to však obráceně,
ber co nejrychleji,
líná láska ztrácí v ceně,
mladí se ti pozasmějí.
Rychle miluj a pij zvolna!
Každá vzpomínka je bolná,
roztá v číše bezdnu;
zvolna pij a miluj rychle,
srdce obojím pak ztichlé
povznes k nebeskému hvězdnu.
Popíjeje s klidem bohů
o tobě sním. Jenine!
V keř jak bodavého hlohu
útlý květ se rozvine.
Měkký, snivý, růžobledý
s jemnou vůní přesladkou
v sobě nese tajů sledy
s celou žití pohádkou.
Jako hloh i život raní
a má trpké ovoce,
píchá v srdce, píchá v skráni
v křivé losů zátoce.
Jen když aspoň jeden kvítek,
upomínka na mládí,
lehkou vůní žití zbytek
na keři ti osladí.
Aspoň jeden – poesie
s trochou lásky v srdci tvém,
potom se jas z všeho lije,
vůně celým životem!
Nuž, vše je marné, jak to vidíš, synu milý, – spráskán budeš!
Žes básník, vždycky ve zlé zrodil jsi se chvíli – spráskán budeš!
Žes vzletem hymnickým chtěl dopnouti se hvězd
ve zpěvech plných nadšení a božské síly – spráskán budeš!
Žes měkce pěl a sladce jako filomely zvěst,
žes vážně myslil, frašnou ztropil kratochvíli – spráskán budeš!
Však břímě dramatu na bedra nesmíš vznést,
když kritik jinde škrábal tam, zde rve a šílí – spráskán budeš.
Jak roucho Krista rvala žoldákova pěst,
o tebe kostky vrhnou vlci rozběsnilí – spráskán budeš!
Však nes to hrdě! Víš, že to, co chtěl jsi, jest,
když tříská kolem hrom, zda co zabije, ví-li? – Spráskán budeš!
Tož vzhůru číši! Budiž kritikovi čest,
on pilot mořem umění nás vede k cíli – spráskán budeš!
Na číšníka chtěl jsem volat, ale přišla číšnice,
a kol po stole již celém prázdné stály konvice,
horší ještě, že i prázdny zely číše, sklenice.
Také dobře! Číšníka vzal, ne-li osud, aspoň ďas,
ale zato dívka přišla, jedna z polních sedmikrás,
a já žíznil. – Není vína? – Pane, jít je domů čas.
Jaká pomoc, milé děvče, když se jednou musí pít,
nebo píti vždy se musí, ale nemusí se žít.
Ústa máš přec, jistě sladká! Zlíbej, mohu domů jít.
Každý dá, co může,
vůni svoji květ...
Přitul se jen úže,
ať mi sládne svět.
Dívka nebo číše,
vsled to jedno jest,
azuru hloub, výše,
i s jiskřením hvězd.
Bezdná číše moje
vesmír objímá,
tužby, snahy, boje
silou olbříma!
Útlá dívka s číší
ladně baňatou
v zlo, jež všudy čiší,
jest mi odplatou!
Každý dá, co může,
to již úděl všech,
polibky, má růže,
z rtů mi píti nech.
A nechť nad pohárem
filosof tvůj ztich
vína, rtů tvých žárem
umřiž v polibcích.
Svatý Petr – velkolepý!
Úžas věků – Notre-Dame!
Ale raděj slavné sklepy
písní svou dnes opěvám.
Neb i tam se duše vznáší
vysoko až k nebesům!
Ať se všednost kolem práší
i roj dotěrných much – dum.
Neb i tam se srdce zpije
kouzlem prosté zbožnosti,
neb tam zemské ambrosie
svou nás blaží milostí.
Zdráv buď, sklepe Auerbachův,
i ty, v kterém Dürer pil,
nad rozmary padišachův
rozmar váš mne okouzlil.
Svatá Barbora plá divy,
dotýká se štítem hvězd,
leč kde Dačický pil divý,
u Mědínků, chrám též jest.
Když se staří v bujné veselosti
v trikliniích blaze stulili,
bohům v pozdrav
vždy pár kapek vína ulili.
Věděli však dobře, že to málo
proti fátu může pomoci,
ale klidněj
pili od rána až k půlnoci.
Věru, týž byl člověk odjakživa,
kdes byl svatý Prokop v kostele,
na řetěze
čert se pod ním plazil vesele.
Přišla babka, nesla na ofěru
světci velikánskou hromničku,
ale čertu
na dráp přilípla též svíčičku.
„Vždyť to zlý duch,“ zpovědník ji kárá,
„světlo lásky má jen světci plát!“
Babka na to:
„Víme, co se jednou může stát?“
Pijme jako dědové
ve snaze bít se a žít!
A píti budou zas vnukové
a než my víc,
tož sto tisíc
jim pozdravů nechme klenbou znít
a z plných plic!
Na synů bedrách stojí vlast
od věků bájný jak dóm;
kdo chtěl by základy jejími třást?
Jak shnilý strom
jej sklátiž hrom,
my nedáme se splésti ani zmást
v útoku tom!
My stejně k hvězdám vznesem číš,
jsou krásné ženy a svět!
A rázem všem padá ze srdce tíž,
a sládne ret,
do číší květ
prší jak polibky – poháry výš!
Vpřed! Nikdy zpět!