X.
EROS A MOIRA.
[77]
Eros a Moira.
Maxu Pirnerovi.
Přijměte, milý příteli, tyto verše, které vznikly pod dojmem Vašeho obrazu. Budu šťasten, když chudá tato transkripce hlubokého Vašeho díla nezradí Váš ideal.
J. V.
Vždy Olymp nevřel smíchem homerickým.
Též občas vráska lehla v čelo Věčným,
jak příští katastrofy černá předzvěst
by vrhnula stín v orgie a plesy.
V té chvíli jednou viděl mladý Eros,
jak matka jeho v trudném zamyšlení
v dlaň svírá úzké, úbělové čelo,
kam psala starost mlčelivým písmem.
Hoch z cypřišových snítek právě řezal
si ostré šípy v lidí hruď i bohů –
v své práci ustal, nemoh’ odvrátiti
zrak od té smutné, zamyšlené tváře.
To nebyla již Venuše, máť plesů
a radostí a úsměvů, jež srdce
všem obrací, jež růžovou svou patou
v smích zdeptá řád a povinnost a zákon,
jež v holubiček bílých čilém roji
v škeblovém voze k Olympu se vrací,
[79]
když dala pít z poháru lásky sladké
všem milujícím. Smutnou tuto bytost
on neznal, zvyklý posud žertům, tancům,
hrám Gracií; i pustil luk a šípy,
k ní přidružil se, objal ji a hladil
po zlatých vlasech, jak jen dítě umíumí,
a šeptal: „Pověz: Co tě, matko, trápí?“
I zvedla k němu zamyšlené oči,
v nichž stála bolest: „Čas her přešel, dítě,
i plesů nebeských; jeť přísný Osud
a dlužno jemu pohlédnouti ve tvář
i Nesmrtelným nám.“
– „A čím je hrozný?“
„Svou lhostejností, dítě, neúprosným
své hrůzy majestátem.“
– „Lze jej spatřit?“
„Sleť k zemi dolů, projdi širé kraje,
raň tisícerá srdce šípem lásky
a bohat zkušeností zajdi potom,
kde slední Thule srázné skály spíná
kol dunícího strašlivého moře.
Tam skály přelez, močály se přebroď
a volej v mlhy, jež tam jako příkrov
se olověný strou od rána v noc,
že slunce jako oko Kyklopovo
mdlé, zkrvavělé šilhá jejich clonou.
Tam najdeš jej v podobě děsné Moiry,
té nejstarší; na skále tupě civí,
ve vyvalených očích děs a hrůzu
a ztrnutí... tam uzříš, co jsem řekla,
80
jak zoufalou je pravdou. Hleď, můj hochu!“
A sáhla za sebe a podala mu
haluzku, na níž planá růže s květy
se granátových jablek objímala.
„Hleď, to je obraz šťastné, lidské lásky,
buď plaché jen a lehce přelétavé
jak lístky planých růží, které vánek
roznáší hravě po stráních a cestách.
Kdo najde stopu jich? A přece voní,
byť chvilku, jimi vzduch jarního jitra.
Buď plodné, která zůstat má a trvat
a nésti plod jak jabloň granátová.
Tu snítku vem a potom ještě jedno!“
A sáhla do svých zlatých, světlých vlasů,
kam zdálo se, že spát šlo na noc slunce,
a vínek trnový z nich vytáhnula
pln ostrých ostnů. „I to vezmi, dítě,
to rovněž lásky věno, – žel, že často
dřív dostaví se, než ty květy růží,
než plné plody granátových jablek.
I toto vezmi, jdi a najdi Moiru,
ji pros, ať zbaví tebe věnce z trní,
ji pros, ať věčným učiní květ lásky!
Pak uvidíš, zda nemám práva k smutku
při pomyšlení, jaké strašné božství
na konci světa čeká. Nač tam čeká,
i bohům je to hrozné domysliti!“
A Eros květnou haluz vzal i z hloží
vzal vínek, sletěl s nebe k zemi dolů
a květnými spěl doly, stanul v hájích,
nahlížel v chaty rolníků a lovců,
kraj tichý prošel i hlučící města
81
a poznal lásku v jejím pravém jádru,
tu, kterou bez rozmyslu hravě před tím
do srdcí pouštěl z chlapeckého luku.
I poznal lásku, ať květ planých růží,
jež na rozmaru lehkých těká křídlech,
ať hořící to jab’ko granátové
v své stálosti, a poznal obou hoře
a cestou dlouhou byl mu stále těžší
ten vínek trnový a z hocha, který
znal posud smích jen, žert a něhu lásky,
se vážný jun stal, jenž poznával jasně,
že láska je, byť nejšťastnější – hořem.
Tak přišel v posled až na konec světa,
kde Thule poslední své skály spíná
kol dunícího, strašlivého moře.
Přes balvany se pachtil dva dny celé,
dne třetího v mlh říši věčnou vkročil,
kde válela se šedivá až k zemi
jen stěží propouštějíc šilhající
a na krev rudé slunce. Šikmé tesy
skal kupily se zelenavým spoře
obrostlé mechem, v kterém kalná rosa
jak slzy třásla se, pak i to slunce
se ztratilo a zbyla pouze mlha
visící v cárech od nebe až k zemi.
Na skupině skal pod ztemnělým nebem
zřel Eros Moiru. Kyklopická žena!
Část dolní těla kryla chudou rouškou,
jak hustší mlhy by tam spadl závoj,
část šíje s hrudí vychrtlou a nahou,
jak šlehům vichřic by a dešťů zvykla.
Ve vlasech dlouhá bělela se křídla,
nad hlavou skrádal se jí mdlý svit matný,
82
jak vycházel by za ní chorý měsíc.
Však nejstrašnější byly na ní oči,
v těch utkvěl všecken děs a všecka bolest
prazničení; do dálky tupě zřely
jak v propast, v níž by vlny byly věky,
otázka číhala v nich, na niž darmo
hruď mudrcův i pěvců ždála odvet
od chvíle té, kdy člověk myslit začal.
Tak seděla dceř Temnoty a Noci,
Moir nejstarší, ta, která vlákno žití
z dna prabytosti souká k smutné přízi.
Již pouhý objev nebeského juna
v té poušti skalisk, strží, mlh a roklin
by jiné srdce zveselil a pohnul,
snad k slzám dojal! Ale strašná Moira
jak sfinga dlela bez hnutí a ruchu,
ni bílým křídlem nezachvěla v hlavě,
ni had se nehnul, jenž u jejích nohou
dlel na kameni.
Zastavil se Eros
a zdiven patřil na ten hrozný přízrak,
na matku vzpomněl si a začal chápat,
na lásku vzpomněl si a začal mluvit:
„Ó chmurné božství, od věků jež stráží
zde sedíš věkům, jak mi tebe líto,
neb neznáš lásky, již já siju světem,
kol rozdávám ji přeochotnou dlaní.
Bys věděla, ty velká, přísná, svatá,
jak sladká láska jest a co v ní kouzla!
Ó pohleď jenom na ty růžné květy
na snítce hlohu, viz ta granátová
83
zde poupata! Co něhy ve pohledech,
co ohně v polibcích, co mléka teče
ve hvězdných nocí tichém vzpomínání!
Co blaha, štěstí leží na rtech ženy,
co mezi poupaty spí jejích prsů,
co v pažích k sobě svírajících páže!
To kdybys věděla, ó děsná Parko,
ty přála bysi květům věčnou stálost
i věčnost plodům lásky; zastavila
bys vichrů let, který je střásá v kořist
pochmurné jeseně! To, strašná ženo,
bys jistě učinila a svět kolem
by rájem byl a sadem v stálém květu!
Jeť sladkost nesmírná ve blahu lásky,
jeť Olympických nektar s ambrosií
v polibků dešti, v pevném stisku ramen,
jeť Olymp v srdcí harmonickém tepu.
Ó slyš mé prosby, učiň věčnou lásku!“
Však děsná Moira bez hnutí a ruchu
na skále seděla, zrak ztopen v propast,
jak před ní v mlhách nový svět by vstával
a ona bděla nad ním. Ani křídlem
v svých kšticích nepohnulanepohnula, ani brvou
v kamenné tváři, na níž nikdy Soucit
se neusmál, kam nezbloudila Radost.
I postoup’ Eros blíž a pozved ruku,
v níž tížil vínek trnový dlaň jeho,
a zalkal znovu do noci a mlhy:
„Když nehne tebou smrtelníků radost,
když cizí tobě úsměv šťastných tváří,
84
když lhostejna ti rozkoš milujících,
když doma pouze u tebe je bolest:
pak vezmi všecku bolest lásky k sobě,
již podávám ti v trnovém tom vínku.
A věř mi, velké bolesti jsou lásky,
ba větší ještě nežli plesy její!
Co slzí v nocích bezesenných stéká
na podušky, až zvlhnou v hořkém pláči,
co vzdechů z hlubin ňader se tu vznáší
ku bezcitnému nebi, jaké hoře
tu vrývá nehty hluboko až v prsa
a brázdí hlubou vráskou tvář i čelo!
Co pelyňku a žluče odříkání
do číší padá, kterých sotva ústa
se jednou dotkla ve požitku slasti!
Co myšlenek, jak listí v podjeseni,
jež zmítá vítr, víří chorou lebkou,
co štírů pochyb zahnízdí se v ňadrech,
co žárlivosti sršánů hruď bode!
A potom smrt a hliněné ty urny
s popelem mrtvých, jenž se neoživí
ni krvavými slzami, ni ztrátou
vlastního rozumu! Co trapné nudy,
kdy přijde zas miláček věrných srdcí,
co počítání chvilek tu a hodin,
co bezcenná ta prázdná komedie
s tím světem ostatním, jenž lásce cizí?
To všecko uvaž, strašlivé ty božství,
a vyznej, tato muka, hoře lásky,
že u tebe v té nehostinné poušti
svůj mají pravý a původní domov,
je k sobě vezmi, je k svým ňadrům přitul,
ty zvyklá děsu, hrůze, tmám a noci,
je pochopíš – ne člověk milující!“
85
Tak Eros lkal a jeho milý úsměv
se topil v slzách jako nymfa v zdroji,
jež mizí nejdřív svitem oblých boků,
oválem ramen pak, pak sněžnou šíjí,
pak zlatým vlasem, až v sled tůň ji zhltí.
Však děsná Moira bez hnutí a ruchu
na skále seděla, zrak ztopen v propast,
jak na nové by myslila zlo, kterým
má utkat smrtelníky nebo bohy,
a strnulé v bod jeden zakotvené
a duchové ty její oči zřely
vždy před sebe v tragické lhostejnosti.
Ni křídlem nezachvěla v hadích kšticích,
ni had se nehnul modravý, jenž zvolna
slez’ v kotouči jí s Medusího štítu
a před ní leh’ si na zbrázděné skály
jak symbol škodolibé nehybnosti.
A tento ponurý klid s majestátem
té lhostejnosti pravil: „Já jsem všecko.
Co bozi jsou mi a co jsou mi lidé?
Co země mi, co okean je starý?
Co nebe strže, co v nich valné světy?
Co lásky ples a lásky hoře? – Ničím.
Zřím stejně v světů vznik a světů rozvrat,
kde za nimi mé nové jitro vstává,
tož jitro chaosu, tma, noc a ticho,
zmar, nic, to nejmocnější všeho božství!“
To všecko vyčet’ Eros z těchto očí,
jež dívaly se do mlhy a do tmy
s tmou mlha samy. Viděl to a chápal
86
své matky bolest, v hořké resignaci
chtěl aspoň přendati si břímě svoje,
však neměl síly. Musí tedy láska
za krátké štěstí stokrát více strádat
a trpěti a vždy k ní jako k všemu
týž stejný bude, lhostejný vždy Osud.
To pochopil, sed’ na skálu a plakal.
87