XIV.
ACHILLES NA SKÝRU.
[117]
Achilles na Skýru.
Jak láká proudů líbezný šum
ve vrbách, ve třtinách skryt!
Proč halíc čelo ve stínech dum
ty nechceš s námi jít,
ó Pyrrho! v stromů kryt?
Tvé družky v řece vlahé
koupají údy nahé,
věř, sladký je to cit!
Vše marno! Sama opodál tam
ve hlubokém smutku svém dlí;
rci, drásá tě bolest, hlodá tě klam,
ublížil člověk ti zlý?
Ó nech, vše časem stlí!
Na údy naše nahé
proud stříká vody vlahé,
svit slunce padá mdlý.
Ach, přece s námi hrávala’s dřív
v obloučky, diskus a míč...
ba s námi z jarních trhala’s niv
krokus a petrklíč!
Proč doby ty jsou pryč?
Jak sladko v lázni vlahé,
ty nevíš, údy nahé
ký divný jímá chtíč!
[119]
O skálu šedou opřena tam
zří do dálky, co vidí as?
Ven z vody, dívky, není to klam,
to trouby zazněl hlas,
v něm jitra břesk i jas!
Ven rychle z vody vlahé,
své skryjte údy nahé
i taje božských krás!
Hlas trouby ječí vítězně blíž!
Ó Pyrrho, dej se též v chvat!
Hlas trouby výská, slyš jej, ó slyš!
Již v Lykomedův hrad
fanfarou plesnou vpad’.
Ach, s bohem vlny vlahé!
My skryly údy nahé –
však ona – rve svůj šat.
Co děláš, Pyrrho? Prchněme v dál!
Trub rykem chví se již les!
Trub rykem echo hlaholí skal
šat slední s Pyrrhy kles’.
Dav dívek zmizel kdes...
Zdar moře vlny vlahé!
Ve kráse stál tu nahé
muž – Achilles!
120