XIV. ACHILLES NA SKÝRU.

Jaroslav Vrchlický

XIV.
ACHILLES NA SKÝRU.

[117] Achilles na Skýru.
Jak láká proudů líbezný šum ve vrbách, ve třtinách skryt! Proč halíc čelo ve stínech dum ty nechceš s námi jít, ó Pyrrho! v stromů kryt? Tvé družky v řece vlahé koupají údy nahé, věř, sladký je to cit! Vše marno! Sama opodál tam ve hlubokém smutku svém dlí; rci, drásá tě bolest, hlodá tě klam, ublížil člověk ti zlý? Ó nech, vše časem stlí! Na údy naše nahé proud stříká vody vlahé, svit slunce padá mdlý. Ach, přece s námi hrávala’s dřív v obloučky, diskus a míč... ba s námi z jarních trhala’s niv krokus a petrklíč! Proč doby ty jsou pryč? Jak sladko v lázni vlahé, ty nevíš, údy nahé ký divný jímá chtíč! [119] O skálu šedou opřena tam zří do dálky, co vidí as? Ven z vody, dívky, není to klam, to trouby zazněl hlas, v něm jitra břesk i jas! Ven rychle z vody vlahé, své skryjte údy nahé i taje božských krás! Hlas trouby ječí vítězně blíž! Ó Pyrrho, dej se též v chvat! Hlas trouby výská, slyš jej, ó slyš! Již v Lykomedův hrad fanfarou plesnou vpad’. Ach, s bohem vlny vlahé! My skryly údy nahé – však ona – rve svůj šat. Co děláš, Pyrrho? Prchněme v dál! Trub rykem chví se již les! Trub rykem echo hlaholí skal šat slední s Pyrrhy kles’. Dav dívek zmizel kdes... Zdar moře vlny vlahé! Ve kráse stál tu nahé muž – Achilles! 120