XXIX. ALBORAK.

XXIX.
ALBORAK.
[247] Alborak.
Po Chadidže luzném boku unaven dlel Mohamed, prorockých snů tisíc v oku, na rtech věštby sladký med. A jak hleděl kolem sebe, jak se touhou skutků chvěl, v stříbře viděl hořet nebe, před ním anděl Gabriel. S usmíváním tiše pravil: „Zřím v tvé duši svár a spor, v pochyb hlad, jenž tebe znavil, nemáš síly nad obzor. A přec kdo chce národ vésti, musí znáti celý svět, všecken trud i všecko štěstí, v hloub, výš stejně zaletět. [249] Musí bleskem hřmíti věky, meteor jak mrakem lít’, s všemi seznámit se reky, tam dát slovo a tam cit. Vidět vše, znát, obejímat, knězem být i obětí, všady plát a kvést, vším hřímat, a ty – v ženy objetí!“ Na to prorok udivený: „Lidský život krátká píď, sladká náruč drahé ženy, jinam let svůj, duchu, řiď! Já jsem pouze kupec prostý, prostý vůdce karavan, ňadra ženy – moje skvosty, její klín – mých slastí stan. Co mi svět a co mi nebe? Zhlédnout vše a přeletět znamená: dát v oběť sebe i tu hrstku lidských let. Zde má radost, zde mé hoře, smáčknu v hrudi ctižádost...“ „ – Zapůjčím ti k letu oře!“ pravil na to božský host. 250 „Pohleď, před tvým stanem stojí, blesknou hřívu stápí v mrak, celý v stříbrné plá zbroji vítězný oř – Alborak! Chvíli popustím jej tobě, proleť celou světa říš, rájů sedm v jedné době v celém lesku uvidíš! Potom, prorok, můžeš vstáti, ohněm ráje budeš plát, neb vše budeš objímati, neb vše budeš k jádru znát. Vidíš hvězdy padající, jichž lesk v stan tvůj prosvítá? To jsou jiskry létající z mého oře kopyta. Chceš-li, sedni, vesmír zhledni a se zvedni do nebe, po bok Stvořiteli sedni, já tu počkám na tebe!“ Oponu v tom stanu zvedl a zde vskutku komoň stál stříbrolesklý, jak jej zhledl, vesel kůň v noc zařehtal. 251 Prorok v paprsků sáh’ hřívu, a již seděl v sedle mu, a již letěl mořem divů, v náruč moři hvězdnému. Jak bod malý Mekka v hloubi, v hloubi lidstva trud i stesk, slyšel soudu zníti trouby, viděl jícnů jejich lesk. Kudy spěli, kudy hřměli, udiven sám nevěděl, malé zrnko svět mu celý, myslil: sám jsem archanděl! Ba jsem víc! Snad syn jsem boží, prostorem jak letím sám, světů tisíc za podnoží, za diadem tisíc mám! Propasti a mlhoviny proletěl jak v okamih, ohněm hřímal, letěl v stíny, v meteorech jen se mih’. Světům cizím pohléd’ v tváře, křídla tep a zas byl dál, za ním táhla pouze záře jisker, které vichr svál. 232252 První ráj tu. Z bronzu dvéře rozrazil oř kopytem, strop i stěny ve nádheře v diamantu rozlitém. Patriarchů viděl stíny, Isaak tu, tam Abraham... Věru, velký to svět jiný, já však větší v duši mám! Ráj zřel v okamihu druhý, pozdravil v něm Mojžíše; letěl kvítím skrze duhy dále, stále do výše! Myslil: V třetím uzřím Boha, andělské jen sbory zřel, tryskem dropa, křídlem noha mořem stálic proletěl. V čtvrtém na louce stál vonné, samá záře, samý chlad, cítil, mořem duší tone nezrozených posavad. Viděl svého lidu davy, kalifů zřel dlouhý tlum, slyšel jásot, hymny slávy z nebes hřmící k nebesům. 253 Nyní stanul v ráji pátém: kol kvet’ samý asfodel, ve prašníku květů zlatém samé lidské tváře zřel. V šestém oslněn byl světlem, odkud vřelo, nepostih’, v mraku, růží deštěm zkvětlém, světlý stín se náhle zdvih’. Byl to Ježíš smál se vlídně a děl sladce: „Synu můj, s polibkem mým leť dál klidně, poslední ráj – ten je tvůj!“ A zas letěl dál a hřímal, pýřím ve vichru se nes’, všecko cítil, obejímal jako Manu, Sokrates... Cítil kroužit ve svém těle celé světů soustavy, posledních hvězd na svém čele cítil záblesk mlhavý. V divém srázu šlo to dolů kolem sluncí v přeletu minul komet aureolu, bleskem sjel zpět ku světu. 254 Myslil: Stanem. Darmo ale, jak dřív k výši, v hloubi teď, mhou a stíny jeli dále v neproniklou mračen zeď. Vzdechy, lkání, kletby, lání zněly z hlubin zmateny, v peklo jejich let se sklání, kolem sirné plameny. Zatracených trýzeň zřeli, díže smoly hořící, trestů tisíc uviděli a dál spěli vichřicí. V posled pozdravili zemi, viděl bídu člověka, kterak slzí ručejemi rostla v moře odvěká. Bojišť sta se krví tmělo před nimi, jak žalný vzdech lkání let jich provázelo, mroucí ve žalářních zdech. Viděl hlady zmírající, cítil žízní mroucích pal, samovrahů zoufající myšlenky vše cítil, znal. 255 Viděl, jak se právo deptá, jak jen vládne násilí, mudřec ať si lká či reptá, nad vším tmí se mohyly. Viděl každý zákon boží sevšedněti pomalu, sotva símě padne v hloží nebo srdcí na skálu. Viděl tryskající pramen posvátného nadšení, kterak zvolna tuhne v kámen, v řemeslo se promění. Viděl pouta, šibenice, koly, meče katanů, prázdné hlavy, chlubné plíce v moci džinů, satanů... „Dosti!“ křičel, kůň však pílil z jihu střelou na sever, zdálo se mu, sám že zšílil touhou k světlu v tanec sfér. Dosti! Zpátky! K hvězdné výši skrze páru, mlhu, dým v kraj, kde čistší větry dýší, zem je peklem nejhorším! 256 Marně, dále tryskem, cvalem, v šílenosti záchvatu, Damašek, hle, Jerusalem, a zas v hloubi Mekka tu! Střemhlav sletěl dolů s oře, starší o sto let zde stál, v srdci cítil divné hoře, v údech divý koně cval. A moh’ sotva věřit oku, s hněvem anděla se ptal: „Spal jsi po mé ženy boku, co já světy objímal?“ – „Děcko!“ Gabriel mu pravil, „víš, jak dlouho, co’s hřměl v let? Mého koně sotva znavil spěch ten, v minutě jsi zpět. Když’s na Alboraka sednul, opouštěje tento stan, víš-li, nežli’s v let se zvednul, na prahu že’s převrh’ džbán? Pohleď, je-li džbán již prázdný, obsah jeho nevytek’, co nes’ tebe ten let srázný miliardy mléčných řek. 257 Projel’s říše boží slávy a dřív zpět z té cesty jseš, s levého než na prs pravý ženy své se dostaneš!“ Zdiven prorok hleděl k prahu, vskutku džbán tam překocen; kapati zřel jeho vláhu... Ženy své zřel klidný sen. „Posle boží,“ zalkal v tužbě, „díky, sňal’s mi s duše mrak!“ Anděl: „Oř můj vždy k tvé službě, Myšlenka jest Alborak!“ 258