XXXV. SLINA.

XXXV.
SLINA. (LEGENDA Z TALMUDU.)
[303] Slina.
I. I.
U rabbiho nohou tři hodiny dlela, jak med, jako hudba jeho slova zněla. Poslouchala stále, nevěděla ani, že se večer s tmavou perutí již sklání, že muž netrpěliv na večeři čeká, tříská vraty, laje, bouří a se vzteká. Zato více v duši divila se tomu, konečně když přišla opozděná domů. „Táhni ku rabbimu!“ křičel v zlosti divé, „ale domů chceš-li, nesmíš přijít dříve, pokud bysi tomu žen a mužů svůdci, mého domácího klidu zlému škůdci, třikrát nenaplila mezi drzé oči!“ Vstala, závoj vzala a již z domu kročí. II. II.
Co má dělat nyní? Ani nevěděla, ve dne v noci blíže synagogy dlela, na prahu tam stála, práh se přejít bála, bála se a svého srdce jen se ptala. [305] A když v synagogu hrnuly se davy, vklouzla mezi husté, kučeravé hlavy. Naslouchala mistru, opojení pila, ví, že tomu nikdy v tvář by nenaplila. Jaká vroucnost zbožná, jaká smírná něha z těchto očí kmeta divuplně šlehá! Kterak do těch vrásek plných hlubých stínů metnout nečistou má úst svých kalnou slinu? Kterak tyto oči, andělé z nichž kynou, tyto svaté oči potřísnit má slinou? Ale domů nesmí, pokud nenaplije: a tak skoro stále na ulici žije, u chudiny stolu sousto sebere si, na rabbiho čeká v koutku ulic kdesi, chví se celým tělem zříc ty pejsy šedé... Jehovo! V tvář toho naplít nedovede! III. III.
Rabbi delší dobu všim’ si již té ženy, všiml si i každé v jejím zjevu změny, v sedraném jak šatě jako stín se plouží, v zimnici jak oko stále v jeho hrouží, první v synagoze, poslední z ní kráčí a se často chvěje v křečovitém pláči. Co jen chce ta žena? Co ji hněte, trudí? Jistě tajemství as nosí jakés v hrudi, spánky její žloutnou, líčko tratí krásu, oči vysýchají, šedne eben vlasů. Třikrát se jí zeptal láskyplně, vlídně, třikrát zavrtěla hlavou v odvet klidně, vyšla ven, dnů pár ji neuviděl více, a když přišla, měla ještě bledší líce. 306 IV. IV.
Z pusté krčmy hlomoz, div že strop jí stačí, rabbi Meïr v dumě kolem krčmy kráčí, oko spíná k zemi, problém vře mu v duchu, nevšímá si v krčmě povyku ni ruchu. Vtom tam jakýs pijan druhým vypravuje a se s číší v pěsti drze vychlubuje, jak svou ženu zkrotil a jak se jí zbavil. Meïr se vytrh’ z dumy, kroky svoje stavil, z úst jejího muže vyslechl to všecko a nad ženou v plášť svůj zaplakal jak děcko. V. V.
Bylo po kázání; šer již venku vzrůstal, rabbi Meïr sám s ženou v modlitebně zůstal, zastavil ji náhle, pryč když jíti chtěla, kterak byla bledá, jak se celá chvěla! „Prosbu dnes mám k tobě, neduh zlý mne mučí, prostředek znám jeden, kabbala jej učí, kdybys chtěla třikrát naplíti mi v oči, mine prudký zánět, jak je slina smočí, mine prudký zánět, žířivý a velký, musí však být slin z retů trpitelky. A ty trpíš příliš a jsi dítě skromné, učiň mi to k vůli, udělej to pro mne!“ Schýlil se k ní tiše, nastavil jí tváři, z které odevzdanost i pokora září, schýlil se k ní sladce, nastavil jí oči: „Prosím, zornice mé ať tvá slina smočí!“ Třikrát vzepjala se, třikrát klesla zpátky, ó jak plivnouti má v obličej ten sladký! 307 Třikrát nazvedla se vůlí svojí celou, blížíc k jeho šedé svoji hlavu ztmělou. Třikrát couvla zase: „Nikdy, nikdy, pane!“ „Udělej to, ženo, ať se div ten stane, slina trpitelky bude jak dech růží, ty se vrátíš klidně domů k svému muži!“ „Ty víš?“ divě vzkřikla... skráň mu uchopila, však vtom její slinu jeho ústa vpila, slzy jejich stekly, kterak se k ní shýbal, zdali ucítila, jak ji v čelo líbal? 308