XL. VYSLANEC.

XL.
VYSLANEC. Scéna renaissanční.
[337] Vyslanec. Scéna renaissanční.
(Terasa vily papežské u Říma. V pozadí moře. Lodovico Ariosto stojí u dveří a očekávaje příchod papežův z komnat vnitřních.)
Ariosto (pro sebe). Tak s Rinaldem se sešla Angelika! To pěkná scena!... Ferragú hned za ní i Sakripant... Pak najde poustevníka a jeho úskokům se stěží brání. Ebuda... ostrov... Ruggier sem vniká, ji osvobodí, v lásky divém vzplání chce zmocnit se jí... vezme prsten zlatý... Ó bída! Konec! – V chází otec svatý. (Rozlétnou se dvéře vnitřních komnat, dva kardinálové se objeví na prahu a postaví se, ruce skřížené na prsou, po každé straně dveří. Ukloní se vcházejícímu papeži, zavrou za ním dvéře a odejdou postraními dveřmi.)
Papež Julius (vejde v největším hněvivém rozčílení, v ruce drží hůl, jíž tříská v pausách do země v tváři rudý blíže se k Ariostovi, který se zprvu hluboce uklání, jakmile stane papež před ním, vztyčí se a stojí nezlekán). Tak, LeguanoLegnano se vzdalo... Hanba! Hanba!... Kdo oblehal je s francouzskými psy, než milý spojenec náš Alfons d’Este? (Tluče holí o zem.)
[339] To příliš mrzké! Podlé – Všecky blesky a kletby na to! – Co tu chcete, pane? Snad omlouvati svého vévodu? To věru špatného sem vyslal posla, jen obraťte se rychle na podpatku a řekněte mu, že jest v klatbu dán, že ztratí vládu... že, jak papež jsem a sluji Julius... Chce smířit mne? A vámi snad? – To směšné, příliš směšné! Ariosto. Proč, Svatosti? Papež. Kdo jste? (Postaví se až před jeho tvář, hledí mu do očí a tluče holí do země.) Ariosto. Jsem Ariosto! Papež (couvne o krok). Ten básník snad? Ariosto (klidně a uctivě). Z úst vaší Svatosti to dvakrát cenné jméno, zvedám je jak laur na Kapitolu Petrarka. Papež. S tím k šípku jděte! – Samé hlouposti jen v hlavě máte, samé kudrlinky... 340 Ariosto (k sobě). To nejednou již řek’ mi kardinál. Papež. Legnano vzdalo se... Jak vzdát se mohlo? Proč zůstal pán váš v spolku s Francouzi? To neposlušnost... vzdor... To žádá trest! Já vystoup’ z Ligy, on měl za mnou hned, a zatím tajně držel s těmi lotry! Mne raní mrtvice!... Pryč s vámi, pryč! Jste všickni smečka zrádných šibalů. (S rostoucím hněvem.)
A vy tu stojíte? – A vaše oko se směje, vaše rty se smějí, všecko se směje na vás, v koutkách vašich úst smích, hádě, kmitá se – vy držíte s tím vévodou a k smíchu můj vám hněv, však schvátí vás i jej! Ó ano, schvátí! Jak stojíte zde! – Což mne neslyšíte? Já v klatbu dám vás, vás i vévodu – Nu aspoň slovo, pohyb... Jako sloup zde civíte... ó já se z toho zblázním, a vy jste klidný... (Tluče holí o zem.)
Já vás proklínám! (Chvěje se na celém těle a klesá. Ariosto mu rychle přistrčí křeslo, papež do něho klesne a zakrývá si ústa krajkovým šátkem, zavře o a těžce oddychá.)
Ariosto (stojí za ním a tiše k sobě). Jak, Bože Rolandův, jen rozum najít? V které z těch láhví jest as uzavřen?... 341 Cos tady třeba podivného zbájit!... Jan, slepý kněz... Let Afrikou!... Ký sen! Zde třeba bude mnoho říc’ i ztajit... Jak vylíčiti Harpyjí mám plen? Však zpátky zjevy! – On se zvolna zvedá, svou třímá hůl a moje záda hledá. Papež (vzpamatuje se, hmatá holí kol, pak vzpřímí se v křesle obrátě hlavu k Ariostovi.) Jste ještě tady? – Co tu chcete, pane? Ariosto. Rád věděl bych, co říci vévodovi. Papež. Je v klatbu dán a celá jeho zem. Nač papež byl bych, abych blesky metal a první, věřte, u svatého Petra! ejjej zasáhne!... Ariosto (k sobě). A Roland, šílí, zuří!... Papež (který zaslechl poslední slova). Že zuřím, šílím?... vy si troufáte? Jsem jasně při rozumu! Okamžitě dám bullu sepsat proti Alfonsovi a vás... a vás... 342 Ariosto (k sobě). Jak jen jej uzdraviti? Papež. Vy uzdravit mne chcete? Ariosto. Jen mu podat tu láhvičku, v níž rozum jeho zavřen. Papež (vyskočí prudce). Jste blázen! Blázen! – S blázny nejednám! (Tluče holí o zem).
Váš pán je zrádce, lotr, farizej, je horší nad kacíře všeho světa, je horší nežli ďábel, Antikrist... A k míru sjednání mi pošle blázna, jenž bláznovství své chce mi namluvit. To odpykáte oba! – Vy jak on! Jej v klatbu dám, vás hodím do moře! A basta! Do moře! (Klesne v křeslo a dusí se).
Ariosto. To skončí zle... vždyť bezdné moře jest a papežský hněv nezná slitování, mně k epopeji schází zpěvů šest a doma čeká Alessandra, paní... 343 Ta ňadra samet... oči plné hvězd... Jsem hotov s poselstvím a chvátám za ní. Spát s raky mořskými se řekne lehce, s ní spáti, ano; s raky se mi nechce. (Couvá ke dveřím, v nichž zmizí s úklonou komickou.)
Papež (se po chvíli vztyčí, uchopí hůl a tluče jí do země). Hned pište bullu... Alfons v klatbu dán... Vyslance jeho hoďte do moře! Ať pozná svět, kdo vládne v křesťanstvu! Co? – Ticho kol? – Kam zmizel onen blázen? Já dusím se... Ó pomoc! pomoc! pomoc! (Klesne v záchvatu v křeslo, vejdou dva kardinálové, kteří mu pomáhají vstáti a vedou jej pomalu do vnitřních komnat. Papež je v tváři fialový, drtí v pěsti šátek a stená odcházeje podporován kardinály.)
Kdo větší blázen byl tu – já či on? 344