XX. PŘEDCHŮDCE.

XX.
PŘEDCHŮDCE.
[179] Stál zahalen v svou kůži velbloudí nad Kidronem, jenž kalných vln svých splav hnal v dálku lhostejně. Stál zamyšlen, sám nedoved’ by říci v chvíli té, co táhlo jeho myslí! Jako v snách zřel tichý domek v oliv zahradě, kde s matkou žil; tu přišla návštěvou k ní družka z mládí, přišla s hochem svým, jenž mladší jeho, rusých kadeří; co matky vnitřku spolu mluvily, s beránkem jeho důvěrně si hrál. V těch hrách již cítil hocha převahu, jenž doposud mu cizí; zachvěl se; kde spurný on – tam hoch byl trpěliv, kde výbojný, hoch sladkým úsměvem vše sladil v souzvuk, cítil v nitru svém, jak snadno nenávidět by jej moh’, a přece cítil nutnost v duši své, jej milovat. A dál si hráli spolu, až večer nebe protkal růžemi a matky jich se obě loučily i hoši rozešli se – jak to dávno! [181] Kdo je ta žena, často chtěl se ptát, však nikdy neměl k tomu odvahy, na hocha ovšem často vzpomínal, rád bratrem zval by jej, však cítil hned, že bratr málo zde by znamenalo, ač mladší byl, on cítil, že jest víc. Pak na to zapomněl a dále rost’ a víc tu snivou ženu neuzřel, též hocha ne, jenž tenkrát přišel s ní. A léta prchla, z hocha stal se muž, vše kolem sebe viděl, pozoroval, vše vážil a vše brzy odsoudil, neb shnilé shledal vše, i zašel v poušť. Šel mezi hroby. Badal tu a snil, pil ze samoty zřídel hlubokých a samotou zde rostl jeho duch. Zřel v dráhy hvězd a často se jich ptal, nač v lidskou bídu svítí dojemně, zřel v spící země vrásky pod sebou a ptal se: Kam to spěje napořád vše do prázdna? V své duši cítil poušť a v této poušti rostla křídla mu, poušť přeletět. I cítil sílu lva ve mladých ňadrech. Lesní jídal med a kobylky a s větry hovořil. Pak silný jakous velkou myšlenkou z hor sešel v důl a kázal národu o jeho vinách, bídě, úpadku, o blízkého již jitra předtuše, o říši ducha nové, neznámé. 182 I zřeli ho a zle se zalekli, jak lesní muž stál náhle před nimi, zrak plný ohně svatých proroctví a věčných věšteb. Co chtěl, hovořil, však nechápali, sotva tušili, a ze všech ženy nejvíc cítily to divné kouzlo, které skryto v něm. On mluvil ohnivě a s přesvědčením. Však nejvýš výmluvnosti cimbuří když dotknul se svým věštným hovorem, sám zajiknul se... cítil neshodu v svém učení a poznal (samota, cvik myšlení jej k tomu přivedly), jak v nový světa úkol nestačí, to změnit vše a v nový zvrátit řád, by chrámem Bohu duch člověka byl, před kterým Sinai jako Garizim jsou krtčí kopky, není-li duch v nich. Tu vzpomněl si na hocha onoho, s nímž jednou hrál si v oliv zahrádce před domem matky své – a zaplakal. Teď pochopil, co v jeho oku čet’; to byla síla, které postrádal, to byla jistota ve každý boj, to bylo vítězství v tom boji všem a všecko takou vlídnou účastí a láskou spojené, že trnul nad tím. Ten stačil k tomu, nikoli však on. On pouze chtěl a onen byl by moh’. Kam poděl se? Kdo byl? On nevěděl, 183 jen věřil, onen že to splní vše, oč usiloval on v své bezmoci. I počal zbožňovati neznámého, s ním sebe srovnávat, jak vypadá po letech teď, on tušil, pozná jej až spatří ho; jej hledal na poušti, neb věděl, s ním se musí setkat kdes, když velkosti v něm osten společný. A léta míjela, co v duchu tkal, jak nová říše ducha stála před ním, že viděl na všem skvrny starých vin, jež smýti dlužno křtem, on začal křtít na Jordanu. V kvas nový lidstvo zval a sta jich přišlo v pevné důvěře, neb cítili, že splněn starý věk, že nová doba ducha nastává. On pouště syn, jak divoch athleta leb mocnou v rámci vlasů zcuchaných, zrak oheň, vzpjaté ruce svalnaté, stál zahalen v svou kůži velbloudí až po kolena v řece, křtil a křtil a velkým hlasem volal v noc i den. A pokřtil všecky, kteří přišli sem, všech břehů rybáře i ženy jich a děti, stále při tom čekaje, že náhle státi bude před ním on, druh z dětství dob. A dočkal se, on přišel. Tak v snách jej vídal. V svaté pokoře 184 šíj nachýlil ku vodám Jordánu a nebesa se nad ním otevřela, on, který zvykl hlasu jejich, slyšel hlas Bathkolu: „To jediný můj syn, to syn můj, mně se zalíbilo v něm!“ A hlasem tím byl schvácen hluboce... Ó jak se chvěla dlaň mu, vody křest na jeho skráně když měl vyliti! Jak z vody vystoupil syn člověka, tu stáli proti sobě, s beránkem jak hráli před lety tam v olivách, jen pohled, a již poznali se oba. Ten rusovlasý vystupoval z vln jak vítěz věčný, on, který jej křtil, se třásl před ním – sám nevěděl proč. Cos cítil v sobě. Cos jak pokořenípokoření, a přece úkoj v tom i sladký mír. Jím býti nemoh’, k tomu nestačil, to v hloubi cítil, jemu sourodý, to věděl jest, však co jen chybí jemu, jest slabochem a onen snad je Bůh? Tu zodpovědít nemoh’ otázku i zašel opět v hor svých samotu, jed’ kobylky zas a med lesních včel a myslil v nocích hvězdnatých, až řek’ si v hloubi duše: Prohrat úkol tvůj! Čím býti můžeš? – Jenom předchůdcem. Nic víc, nic míň. V té noci zoufalé v své sluji chvěl se v strašných zápasech a v jedné chvíli skoro se mu zdálo, 185 že stojí Satan před ním, z pověsti znal posud toho temnot knížete. Stál sluje na prahu jak černý mrak a v jeho tvář se díval škodolibě a pravil zvolna, žhavé olovo by do rány tak teklo otevřené: „Ba prohrál jsi, proč on a proč ne ty?“ Tu cítil osten staré závisti, jež, dcera Satanova, zaryla se v jeho hruď a chtěla řádit v ní. Však silný sám – bylť pouští odchován – děl klidně k zlobě, brvy nezchmuřiv: „Jdi, Satane, já nepadnu v tvou léč. On větším jest, je Bůh, já prachu červ, mně dosti býti jeho předchůdcem. Tím úkol svůj jsem plně pochopil, víc nemohu být, ba to pro mne dost.“ A prchl stín a on se probudil. Teď jasně viděl svoje poslání i sílu obří cítil v údech svých. Vstal jako Samson silný, veliký a začal hlásat světu z plných plic: „Váš přijde Bůh! Vy cesty přichystejte! Já jeho hlas jsem znící v pustinách! On přijde, přijde, jistě přijít musí, kde notou jsem, on celý souzvuk bude, kde alfa já, on s alfou omega! Ó čiňte všecky stezky přímé jemu, on pán a Bůh, on král a Messiáš!“ A valili se k němu se všech stran, on všecky křtil a ku všem hovořil 186 a mnozí myslili: „On Messiáš!“ a netajili s touto myšlenkou se před ním víc. Však to jej dráždilo a strašným stal se v rozhorlení svém. I říkali: „Ó rabbi, odpověz, nač k jinému nás odkazuješ stále, nám stačíš ty, buď naším prorokem a Messiášem, chtěj a budeš jím! Což nemáš sílu divů, zázraků? Což slepec neprohledne v slovo tvé? Což nevstal chromec, nesebral své berly jak jelen čacky do hor prchaje? Nač jiskru světla v sobě ubíjíš? Proč nechceš otcem, vůdcem, vládcem být? Nač sluhou chceš být? Nač se zapíráš? Vstaň v síle své, jež pouští živena, lvů tukem, povstaň Samson v Izraeli a tvoji jsme!“ On odpovídal všem: „Ne já, ne já, nade mnou větší pán a větší mistr!“ A byl blažen v tom. A když jej obléhaly zástupy, prch’ opět v poušť a v dumách svých byl sám. Tu jednou sestoupil až k jezeru, jež modrem vln svých chtělo zápasit s azurem nebes. Večer tichý byl a všecko poroseno snem a mhou. Rybářské viděl čluny bezčetné a plné davů. Odkud přišly sem? 187 A za kým šly? On v jich se vmísil dav a s nimi jel... a tu jej viděl zas, s nímž před lety hoch s beránkem si hrál v útulném sadě oliv domácích. Byl jako on, však slabší, útlejší, ne taký obr samoty a pouště, byl měkčí, sladší, vše v něm hudba bylo a souzvuk ladný. Začal mluviti na vodách k davům. „Ano, to jest On! On dovede to, v sítě duše chytat a nejdivější zkrotit něžností, on Messiáš, já předchůdce jen jsem!“ A jindy mezi davy na hoře se vplížil, slyšel jeho kázání a řekl si: „Co platno cítit vše, když nedovedeš vysloviti cit? On vysloví vše, co jsem leta cítil, a dobře vysloví to.“ – Prchl zas a zašel v poušť a hořce zaplakal, však bez vší zášti, bez vší závisti, neb věděl, cítil v hloubi duše své, co Messiáš jest a co předchůdce. Však velký boj byl, který bojoval, a nechal ještě stopy v jeho duši a schvátil jeho tělo hubeností, že zdivočel,zdivočel jak pravý lesní muž. I začal se tu jemu vyhýbat, hloub zašel v poušť a v dumy své se zamk’ a dlouho o něm nikdo nezvěděl, on trpěl pod tím, heroicky, sám. 188 V těch bezdných nocích často přemítal, jak jeden stejně svatý úmysl se zdařit může pouze jednomu. Vzplál v dvojích hlavách náhle zároveň, tep dvojích srdcí přec jej provázel, tam uzraje, zde jako shnilý plod se stromu žití spadne jalový. V čem vězí to a proč se děje tak? On totéž chtěl a jiný patří v květ, on totéž snil a jiný trhá plod, proč větší on, proč stále on, ty ne? Tu starého zřel opět Satana, jak šklebil se kdys před ním na prahu té skalné sluje, v níž byl léta živ. Proč on, ty ne? Kde je ta záhada? Má jakés kouzlo, jakýs divý čár v své bytosti a proč jej nemáš ty? Tu byl by řval a skály trhal kol a mlátil čelem skrvaveným v ně a chytal oblaka, řval do větrů v své malomoci a vše splývalo v ten jeden refrén: Proč on a ne ty? Rád byl by, kdyby spatřit mohl jej, s ním hovořiti jako k druhu druh a vyslovit se o všem. Slyšel zvěst, jak po krajinách o něm vypráví, jak učí, káže po všem národě, jak všichni za ním jdou jak ptáci v léč, jež chytá on svou sladkou výmluvností a divy, jakých nikdo neviděl. 189 O dceři Jaira slyšel s pohnutím i o nevěstce, kterou rozhřešil, o ženě povržené, která z prachu se dotkla řízy jeho lemu jen a vstala čistá. Vše to pochopil, vše ocenil a vždy se v hloubi ptal: „Proč on to může?“ Ano, toto proč. A nyní stál v své kůži velbloudí nad Kidronem, jenž kalné vlny své hnal v dálku lhostejně, stál zamyšlen a myslil si: Jej potkat, poznati, s ním hovořit a vyslovit se o všem, to byl by úkoj, útěcha a mír! Vždyť přál mu vše, pro sebe nechtěl nic! A co tak dumal, viděl, kterak stín se sklání k vodě stejně jako on, a v prvé chvíli myslil: „On to jest! Jde za mnou sem a v posled hledá mne, sám touží se mnou zde se vyslovit.“ I roztáh ruce, chtěl jej obejmout, však stín se uhnul, k vodě nakloněn s ní hovořil, jej nezřel v dumě své a nahlas mluvil: „Zřejmo, prohrál jsem, on všady první a já poslední, já tolik chtěl, on vždy mne předešel, však předchůdce mu dělat – nebudu. Co dnes se stalo, to mi dostačí. 190 On všady vítězí a vévodí, ať mrzáků si láká bědný dav svým divem, nehne mne, však že moh’ ji, mou Majdalenu hravě obelstít, že nardy vzácnou vásu vylila na jeho nohy, kde já žebrák stál, a nezřen v stínu – to mu neodpustím. Nač v jeho učenníků vstoup’ jsem vlek? By zdeptal mne? Já mohu, co on též. Jest větším mne? Proč, jak a co chce tím? Já totéž mohu, tímtéž plám a vru, chci jak on nejvyšší, proč platí on? Co jeho sladkost mému odříkání, co jeho úsměv ranám mojim jest? Jsem jako On, chci tentýž podíl žití na ženě mít, na slávy paprsku, táž ctižádost mne rdousí, tentýž cit po velkosti v mých ňadrech burácí, a stále on má býti vítězem!? On, tesařův syn, oč jsem jeho menší? Ne, nikdy ne, to nikdy nestrpím! Oč větším jest a proč chce větší být? Pryč, rozvaho, teď jednat musí čin, za tuto vásu nardy rozbitou mně pykat budeš, synu tesařův, vždyť byla dříve Magdalena mojí, než obloudil’s ji půvabem svých slov a slávou svou před celým Israelem! Já vykonám to, já to přísahám!“ Svit luny právě plným leskem svým se nad Kidronu snesl ručeje 191 a viděl Jan, jenž k skále stulil se, kdo chýlí se tam ve svém rouhání nad vzkypělých vod chmurné zrcadlo. Tvář bledá v rámci vlasů ryšavých, kde zloba vřela, oči krhavé, v lup vzpjatý sval té vlčí čelisti, jej dobře znal, to Judas Ischariot! Teď v jeho duši teprv zaplál den! Teď viděl zřejmě, jaký rozdíl jest v té ušlechtilé snaze, v které žil, a v této vášni! Jak moh’, couvnul zpět, a zašel opět v svoji samotu, byl silnější. V něm snaha, zloba tam. I přemýšlel a cítil v duše hloubi, jak blízko též byl tomu Jidáši, však chápal jasně, oč teď lepším byl, ač v jádru v kořenu mu příbuzný svou celou snahou. Ježíš vítěz přec! A klidně dal se zatknout druhý den od chasy Heroda a vésti k soudu. Na všecko mlčel, zabrán v dumu svou, oč lepší Jidáše. Ba v chvíli té, kdy křivý meč se mih’ mu nad hlavou, by chtíč svůj ukojila Salomé, on cítil plně svoje poslání: Byl předchůdcem – však bez závisti, čist! 192