XXI.
CLAUDIA PROCULA.
[193]
I.
I.
Jak s větví svadlé listí padá valem,
tak stíny hrnuly se v Jerusalem;
šer letní noci nad městem vlád’ všady:
nad věžmi, hroby, vinicemi, sady,
nad cestami u starých cisteren.
Na hradbách mdlé jen kroky stráží zněly,
s hvězd očí padal tiše sen a sen.
Kidróna vlny jen ospale spěly
řečištěm kamenitým. V stromech tměly
se pouze strážců vinic postavy.
Noc všady, ticho a šer mlhavý.
II.
II.
Ve oliv stínu seděl mužů tlum,
skráň v spánku nachyluje ku kmenům.
Zlá ospalost již spjala jejich víčka.
Sen jistě sladký v loktech svých je hýčká.
Dost zkusili dnes pochodu a vedra,
dnes víc než jindy ruka Mistrova
na zázraky a divy byla štědrá
[195]
a sotva vplála zora nachová
až v chvíli tuto, kdy noc v svět se chýlí,
s ním kráčeli a po boku mu byli,
ať na hoře již mluvil k četným davům,
ať na jezeře proudu divým splavům
rozkázal utichnouti mocným kynem,
by po nich mohl světlým kráčet stínem,
ať v posled ještě dětskou druži vítal
a v úsměv vlídný sladkou moudrost vplítal.
III.
III.
Dál na kameni Šimon Petr seděl,
sám nespal, hlídal Mistra svého klid.
Toť chvíle jediná, on dobře věděl,
kdy člověka Syn, jenž měl spasit lid,
můž’ se svým tajně hovořiti duchem.
Ruch každý lovil Petr lačným uchem.
Před krátkou chvílí zadumán a něm
od Pána navracel se Nikodem,
tvář jeho byla jak otázka živá,
k níž všady darmo hledal odpověď:
Kde pravdy odvěké se pramen skrývá
a čím je člověk v pochyb, v bludů změť?
Šel zamyšlen, zda tak, jak přál si zvědět,
to zvěděl vše? Jak v tvář mu mohl hledět,
byl klidný – nu, má Mistr pokoj teď.
IV.
IV.
Šum kroků. Petr hlavu prudce zved’.
Jak bílý zjev před sebou ženu zhled’,
ta byla velká, krásná, zřel, co slabý
mu dovoloval odlesk tichých hvězd.
196
– Chci k tvému Mistru!
– Nelze, ženo, rabbi
dlí na modlitbách, jak jej vytrhovat?
Co na něm chceš, co chceš mu vypravovat?
– Já důležitou nesu jemu zvěst
a musím k němu.
– Nevěřím ti, ženo,
tož aspoň rci mi stav svůj a své jméno!
– To nemohu!
– Pak nesmíš jíti dál!
– Já trpím, a to Mistru tvému stačí,
on nikdy ještě neodolal pláči...
Leč tvrdošíjně Petr odpíral:
– Ne, nesmím, spát chce, neb jest znaven příliš.
– Ó pusť mne přece!
Zašuměl keř zkvětlý
a v jeho haluzích stín stanul světlý
a tichý hlas zněl: – Pojď sem, ty, jež kvílíš!
já z daleka již tichý pláč tvůj slyšel,
a zklamán nebude, kdo ke mně přišel! –
V.
V.
Dál na ústraní, na úpatí hory,
pod střechou hustolisté sykomory
Syn člověka sed’ s touto ženou cizí,
jež s bázní jen se dotkla jeho řízy,
k svým ústům nesouc její prašný lem.
197
On s vážnou tváří seděl tich a něm
a ona mluvila.
Ó zpověď dlouhá
to byla, láska zhrzená a touha
po dobru, něze, odpuštění, smíru.
Ta žena hledala zde v sebe víru
a povznesení. Všecko jemu řekla
a nevěděla ani, že již klekla
a líbala mu kolena i ruce.
Tak byla v svojí ponořena muce
čtouc smutné kapitoly duše svojí,
v jichž stránky posud nikdo nenahled’,
ty záchvěvy, jichž nejdřív duch se bojí,
než klesá v tůň jich nekonečných běd,
to šílenství, jež uhnízdí se v mozku,
když pozná duše, že je konec všemu,
když hledí v život další jako v trosku
a neví, ulevit jak bolu svému.
VI.
VI.
On poslouchal a netázal se „kdo jsi?“
Jen slyšel její pláč, v němž lkalo cosi
tak dojemně, tak silně, naléhavě.
I naklonil se jemně k její hlavě,
na horké skráně ruku svou jí klad’
a stále mlčel, cítila však ona,
jak z ruky jeho proudí mír a chlad,
jak zoufalství se trhá těžká clona
v té utýrané, bídné její lebce.
Pak slyšela, jak tajemný hlas šepce,
a kol se zdálo rozjasňovat šero:
198
– V svém utrpení neztrať víru, dcero,
zlý osud ženy od věků byl taký!
Nás otec, který vládne nad oblaky,
v své dlani drže světy jako ptáky,
chce učit, sílu čerpat z utrpení.
Jen z klínu noci vstává zory jas!
Jen trpělivost! Doufej v tento svit,
co, dcero, je, to musí, věř, tak být! –
A jí se zdálo, do kola v svit denní
že pološer se letní noci mění
jak při hudbě... to dozněl jeho hlas.
VII.
VII.
A dále noc ve stínu plášti spěla
a Petrovi se zdálo, jiná žena
že k městu od Mistra se navracela
tak vítězná, tak silná, povznešená...
VIII.
VIII.
Dni míjely a tiše Procula
svůj další osud nesla s odříkáním,
na lání chotě brvou nehnula,
jej nenudila výtkami neb lkáním,
lhostejnost splácela vždy smilováním.
Klid velký z oné noci v Gethsemanu
jí v duši pad’ a sladkou tam vlil manu.
Střed jiný našel si teď život její,
kol něhož dnové v lehkém tanci spějí,
v němž ona pevna s mučeníků klidem
vždy tichá k choti byla, vlídná k lidem.
199
Víc neptala se, v jaké orgii
své dlouhé noci vladař propíjí,
vděk jaké zas ho poutá krasavice.
Tak žila klidná, neždála nic více,
vše měla ve vzpomínce noci oné
tak sladké, vlídné, dobrotivé, vonné.
IX.
IX.
Tu jednou ve snu divné věci zřela.
Jí zdálo se, že v lidstva tísni hlasné
k paláci chotě za jinými spěla,
i vešla dovnitř, trne jen a žasne.
Neznámé tváře všady dokola,
zrak, v kterém škleb a záští plápolá,
hluk, jako povyk zbouřeného moře.
Šla chodbami a náhle stála v dvoře,
zde viděla dav státi žoldáků
i prodrala se... Hrůzo! Polo svlečen
muž s krví v tváři, slzou ve zraku
byl k sloupu na provazech divě vlečen,
teď přivázán a hned již bičován.
V tom zvedl hlavu v hustém dešti ran,
jej poznala, toť On, jenž tolik těchy
jí v pustý život sladkým slovem vlil,
jenž jako kouzlem ztišil její vzdechy!
Teď drzý barbar v milou tvář mu plil,
teď důtek šleh mu zakrvavěl čelo....
I vzkřikla divě, v srdci velkou tíž...
Zda ještě v snu či v skutečnosti již:
„Ó ukřižuj ho!“ chodbami k ní znělo,
to v bolesti své ani nevěděla,
jen zaštkala, jak osyka se chvěla.
200
X.
X.
V tom z lajícího a řvoucího davu
on pozvedl k ní mírnou, svatou hlavu,
již ozařoval jakýs divný svit,
a zašept’: Dcero, věř, tak musí být!
XI.
XI.
A v skutečnosti, co zde dlela v snění,
Syn člověka skráň v dlaně složenou
tam v Gethsemanu klečel na kamení,
noc jeho vzlyků byla ozvěnou.
Co teprv přijde, v žalné předtuše
jí zázrakem se sneslo do duše.
To viděla pak, ano horší mnohem
vše utrpení za ním prožila,
než k patě kříže hlavu složila,
kde skonal všemi opuštěn i Bohem.
Však jedno zřela, co nezřeli jiní,
když slunce zhaslo a se třásla zem,
kdos v bolu tom přec skráň mu měkce stíní,
rty sprahlé vlaží sladkým úkojem:
těch soucit a těch svatá láska vřelá,
jimž jako jí on podal spásy štít,
ta síla, která z měkkých slov těch zněla
v sen její: Dcero, věř, tak musí být!
I cítila, že Kristus na svém kříži
přec nebyl sám, jak na pohled se zdálo,
snů, přání, tužeb kolem něho vlálo,
jak v měkký mrak on do nich hlavu hříží
a jistě se mu spočívá v něm sladce,
jak druhdy v klín když skláněl hlavu matce.
201
XII.
XII.
Je chvíle velké, čisté lásky věčná,
svým dobrodiním život i v smrt dýchá.
Tož oddaná a trpělivá, tichá
dál žila Procula až k smrti vděčná
za chvíli štěstí, jež tam v Gethsemanu
jí v rány srdce sladkou lilo manu.
202