XXVIII. ČTYŘICÍTKA HARUNA AL RAŠIDA.

XXVIII.
ČTYŘICÍTKA HARUNA AL RAŠIDA.
[241] Čtyřicítka Haruna al Rašida.
V radě vezírů svých jednou mlčenlivý seděl v tichém smutku Harun spravedlivý, nepozvedl hlavu k ňadrům skloněnou. Rada rovněž celá v zamlknutí dlela, zbožně naslouchajíc, jak síň občas chvěla kalifa se vzdechů žalnou ozvěnou. V posled povstal Džafar, manžel jeho sestry, chýle hlavu v úctě na koberec pestrý: „Co dnes mého pána kruší zármutkem? Říše celá kvete v přepychu a slávě, tisíc pěvců zpívá, v bojovníků vřavě, jako v písni, ve všem tvůj plá diadem!“ Harun opět vzdychl. – Ticha chvíle krátká. A pak vážně pravil: „Ach, dnes čtyřicátka padla na orloji mého života. Rozhlížím se kolem a co kolem vidím, za vše před Bohem i svědomím se stydím, všecko marnost je a blud a nicota!“ – [243] – „Ký blud tebe šálí?“ Džafar odpovídá, „spíš bych řekl, blud jest veškerenstva bída, učinil’s přec všecko, co můž’ člověk jen, setřel’s chudým slzy, stál’s, kde bědný zmíral, žaláře jsi lotrům, zrádcům otevíral, krmil davy chlebem, vlastní dav jim v plen.“ – „Možná, snad jest pravdou, co díš. Co se stalo, v hloubi duše cítím, jak to všecko málo, roků dnes mých počet hřímá: Čtyřicet! Prvních deset snění, druhých poblouzení, třetích zápasení, čtvrtých dostoupení cíle, jenž již v samých počátcích byl klet!“ – „Jaká hrozná duma!“ tak se Džafar leká, „rozlila se, pane, jako valná řeka přes tvou duši velkou! Zapuď dumy ty!“ – „Nelze, švakře milý,“ Harun odpovídá bije čelem v zem: „Ó bída jest vše, bída!“ A červ dál hlodá v duši ukrytý! – „Posledním z vás všechněch, vezíři, chci slouti, strhnout vládce turban, do Mekky jít poutí, opustiti zbujné síně Bagdadu, s pouště lvy chci výti bolestí a hořem, za své viny kát se, brodit slzí mořem, stačí-li jen za vše v malou náhradu. Mého žití dnové uschlých třtin jsou kytka, bodlák na jich vrchu, moje čtyřicítka! Ať se předstihují v hymnách básníci! 244 Ať kol otrokyně nahé v tanci třeští, cymbál s flétnou výská! Marno, vše věští: žití dni jsou klasy k žatvě zrající! Ba jsou víc než zralé, čekajíce stojí, až v ně anděl smrti hodí kosu svoji, viděl jsem jej ve snu, třikrát na mne kýv’. Třikrát! – To tři leta, pak žeň hrozná začne, smrt pak toho zdrtí v sanici své lačné, kdo byl velký, skvělý, mocný, spravedliv! A já hřešil mnoho v dobrotě své valné. Ovšem vyjasnil jsem mnohé oko kalné, ale tisíc jiných zasmušil jsem zas. Velkým, skvělým byl jsem, jak jest úděl krále, přec v tom něco chybí.“ – „Co je dokonalé pod sluncem zde, uvaž!“ Džafarův zní hlas. Zmlknul velký kalif, hruď jen drtil pěstí. „Co je dokonalé, kde je radost, štěstí, co mi chvály věštců, sláva ciziny? Jako písek sutek padá lidské žití, nelze, nelze, nelze dokonalý býti, dokonalý jesti Allah jediný! Pamatuj to, švakře, celá moje touha k tomu šla, však darmo, cesta byla dlouhá, krátká zato příliš chvilka poznání... zítra ještě o tom povíme si více...“ Vstal a bleskem šlehly jeho zřítelnice, žíla naběhla mu modře na skráni. 245 Druhého dne v šeru ve hlav sťatých změti, mezi nimiž Džafar, jeho choť i děti, Harun stál, on, který zván byl spravedliv. „Allah ví to pouze, jak se cítím malým, nelze, nelze, nelze býti dokonalým, Džafar a rod jeho nesměl být dál živ!“ 246