XXXI.
FRÀ DOLCINO.
[263]
Frà Dolcino.
1.
1.
„Já nový zákon vám nesu,
to zákon lásky jest!
To apoštolů je zákon,
jej hlásám u všech cest.
Dost dlouho trpěli všichni,
i žena, dítě, i muž
a pod jhem Satana lkali,
čas nastal konečně juž!
Jste všichni svobodni, svoji,
kol mne jen shrňte se v ráz,
vše svaté společné všem je,
zem boží jak azuru jas,
chléb, který vydělá ruka,
jenž v tisíc láme se skyv,
a společná všem buď i žena,
největší, boží ten div!“
2.
2.
„Ó, jezte! Milujte! Pijte!
Bůh ve všem se sklání k vám,
jak lidé konečně žijte!
Pryč kněžský i císařský krám!
[265]
To všecko jsou mátohy bludné
ku zmámení člověka jen,
to všecko jsou okovy trudné,
jež otráví bdění i sen.
Vám bdění buď požitek sladký,
vám sladší požitek noc,
vy páni jediní světa
a nikde tyranská moc.
Co’s zasil, to sklidíš a plnou
to bratru dlaní dáš rád,
a večer nad tvojím ložem
budou v stráž andělé stát!
Já nový zákon vám nesu,
Gerardo mistr byl můj,
ten celou naplní zemi,
v ráj horská změní se sluj;
kde muž si ulehne k ženě,
kde v přípitku srazí se číš:
Ó pojďte, nový zde zákon,
kněz jeho jsem, pojďte již!“
3.
3.
A za ním chvátali všichni,
jež tížil jařmem svým pluh,
kdo v dolech úpěli žízní,
jimž bajkou čerstvý je vzduch,
kdo v hvozdech káceli stromy,
jimž v lomech s čela tek’ pot,
řád boží šli založit nový,
jímž lidský by vykoupen rod.
A rostli, a rostli, a rostli,
jak včel když rojí se úl,
lán pustý sedláka leží,
266
ve stáji hladov řve vůl.
A rostli, a rostli, a rostli
do set a tisíců dál
a byli ženy a muži
a Dolcino jejich byl král.
4.
4.
A dál se valili mořem
a zaplavili kraj
a v nocech měnili láskou
zem pustou na boží ráj,
jim chléb je společný s ženou,
jim společná kypící číš,
jim azur nebeský stanem,
jim ložem v mechu je skrýš,
tak táhli italským krajem,
u všech se množili cest,
tu náhle před nimi město,
to Trento věžaté jest!
5.
5.
Zní všecky vichřicí zvony
a zevšad hrne se dav.
„Já nový zákon vám nesu!“
zní v zástup, zní v tisíce hlav.
„Já zákon lásky vám nesu!“
Vtom vojenských trubek zní jek,
je slyšet kopyta ořů,
však zástup se neulek’;
je slyšet slavozpěv žalmů,
lze vidět korouhve již,
to průvod kněží a jáhnů,
v jichž čele vznáší se kříž!
267
Sta kaditelnic v to hourá
v jas nebe šedivý dým,
sta plane voskovic tlustých,
ten průvod hrne se k nim.
Pod baldachýnem hle, biskup v ornátě,
zlatem jenž tkán,
kraj baldachýnu a střapce
nadnáší z radnice pán,
a biskup monstranc má v ruce,
jí žehná do úhlů všech,
a zástup udiven civí
na zdích a na římsách střech,
a všecka okna jsou plna
a v zvonů bouřící hlas
teď proti sobě se octli
biskup i Dolcino v ráz.
6.
6.
Děs v lidu povstal v té chvíli
i náhodou zvonu hlas zmlk’,
tu stojí Dolcino, lev hor,
v tvář jemu biskup jak vlk.
„Tys kacíř, zanech svých bludů,
vrať v Kristovo stádo se zpět,
neb jinak strašlivou kletbu
můj na tě vychrlí ret!
Dal bullu Kliment již pátý,
hlas jeho varovný slyš!
Je zvednut na tebe krajem
u panstva, baronů kříž!
Ty budeš vyhlazen mečem a ohněm
vypálen, vřed
na těle církve jsi svaté,
v hostii Krista jsi jed!“
268
7.
7.
„Já zákon lásky vám nesu,“
Dolcino sladce zved’ hlas,
„jeť Kristus věčná jen láska,
ty ani mi nezkřivíš vlas.
Děl Kristus: ,Stiženi vedrem
kdo jste, ó spějte jen sem!‘
A já dím: ,Co třeba jest komu,
ty chléb, ty ženu si vem!‘
Neb žena je potravou duše,
jak těla je potravou chléb,
kdo tomu zákonu čelí,
je chromý a hluchý a slep.
Vy kněží pro sebe strhli
jste obé v hltounství svém;
jdi, nech mne dál jít mou cestou,
svět váš mi bludem a snem!“
8.
8.
A biskup divě se vztyčil,
blesk z jeho oka v dav pad’,
a mlčky trnuli všicknivšickni.
„Myslíš, že neznám tě snad?
Tys Tonnieli, ó brachu,
Frà Dolcino jen se zveš,
a lží jest kázání tvoje, tvůj krok i život –
vše lež!
Tvůj mistr Segarelli
pro kacířství spálen byl živ,
Tys vlče starého vlka
a zhyneš tak pozděj’ či dřív!
Ó znám tě, Dolcino, znám tě,
tvůj krok jest vina a hřích!
269
Tys nedoukem jen církve,
kněz nebyl’s a nejsi též mnich!
Tys lotr, otrapa, tulák,
v zahradě církve jsi had!
Tys, vím to, v klášteře v Parmě,
co v ruku padlo, to’s krad’,
to byly příbory zlaté a mitry a knihy
– ví Bůh,
co všecko ti pod palec přišlo
– jdi, sprostý jsi dorodruh!“
9.
9.
Frà Dolcin slyší to, chví se,
ret hryže v odpověď,
dav trne dále, co bude.
Kdos lidu tu roztíná změť,
před biskupem stojí tu žena,
plá žárem divým jí zor,
jak boží anděl tu stojí,
jak vtělená síla a vzdor.
Vlas zlatý volně jí vlaje po ňadrech
v kmentový šat,
jak lilje bílá jest ruka
a velí zástupům stát.
A hlasně zavolá: „Knězi,
ty pravil jsi, on že krad’?
Tys cizoložil však se mnou,
jak smíš jen soudcem zde stát?“
10.
10.
A nový úžas vznik’ v davu.
Však žena zří klidně v zrak všem.
„Což, biskupe, neznáš mne více?
Já Amasie jsem!
270
Mne Margaritou též zovou,
zapomněl’s, se mnou že’s spal?
Mé dukáty za tu noc shrábl
a za hřích mi odpustky dal?
A jestli Dolcino kradl,
tys kradl ještě dřív,
tys kradl mé tělo, mou bytost,
mé krásy nebeský div;
tys kradl, biskup jsi přece!
A proto táhni jen dál!
On vzal, co bezcenné Bohu,
tys ale duši mou vzal!“
11.
11.
Křik zástupů řeč její zhltil,
to znělo jak bouřící splav
„Tys, biskupe, pravý zde zloděj,
Frà Dolcino budiž nám zdráv!
On nový nese nám zákon,
jímž všecko společné všem,
ty chleba, ty víno, ty lože, ty ženu si
v odměnu vem!“
12.
12.
A biskup s monstrancí prchá.
„Zdráv, Dolcino, budiž nám!
Co země, nebesa, vesmír?
To jedné lásky je chrám!“
A Dolcin k ženě se sklání,
na svoji tiskne ji hruď:
„Dík, ženo, anděle boží,
ty sestrou v Kristu mi buď!“
271
A zástup celičký jásá:
„Frà Dolcino buď živ!
Jeť láska lidstva jen spása,
jeť láska nebeský div!“
A Margarita v dav hází
sta mincí, dukátů roj,
Frà Dolcin hrdě pna hlavu:
„Nuž bratři, přátelé, v boj!“
A městem to kypí a bouří
a zástup roste v sta hlav:
„Jen za ním, za mistrem lásky!“
Tu opustil tkadlec svůj stav,
tu stavbu opustil zedník,
své péro písař vrh’ v kout,
a svět byl na chvíli rájem
bez otrockých, tísnivých pout!
„Já nový zákon vám nesu!“
to znělo z tisíců úst,
ten věčný hodokvas lidstva,
jenž každý zažene půst!
Tu pohár, tu skýva, tu žena,
buď každý dle vůle syt,
všem patří všecko i láska,
všem voda, zem, hvězdný třpyt!
A k hoře Zebellus táhnou,
to Tábor, Sion jich jest,
Dolcinu s Margaritou
cos v očích plá odleskem hvězd.
13.
13.
To nejsou labutě bílé,
co svítí z všech Zebella stran,
blíž oko když pohlédne bdělé,
to vedle stanu je stan.
272
Tam lásky apoštol nový
své věrné zástupy sved’,
tam náspy vztyčili vůkol
a stanů Dolcino v střed
svůj vztyčil s praporem bílým,
s Markétou žije on tam,
a celá lombardská země
i nebe lásky jest chrám.
14.
14.
Plá tábor ve ohňů lesku,
zní šalmaj, bubnů zní třesk,
den nový nad táborem vstává,
pak hvězdný naň snáší se lesk,
tam žijí a pijí a tyjí,
jak dlouho, Bůh to ví jen,
jim den jest mrákotou pouhou
a dnem jest ve lásce sen.
15.
15.
Však jednou v prosinci z rána,
byl blankyt jasný a čist,
sta hlasů škemrá kol stanu:
„Frà Dolcino, chcem’ jíst!“
A jindy v únoru zrána,
byl blankyt chmurami skryt,
sta hlasů burácí divě:
„Frà Dolcino, chcem’ pít!“
16.
16.
To nejsou oblaky černé,
co z dáli valí se sem,
to panské vojsko jest věrné,
pod kopyty chvěje se zem.
273
„Ó Frà Dolcino, vzdej se!“
pod horou hlasatel dí.
„Ty padneš, ty musíš padnout!
Ó vzdej se, jitro se rdí!“
„Ó Frà Dolcino, vzdej se!“
lká zmořen ztýraný lid.
„Nemáme, co bychom jedli,
nemáme, co můžeme pít!
Mráz roste divoký náhle,
nám v stany napadal sníh,
a dole vojsko jen roste,
jsou tisíce, tisíce jich!
Ó Frà Dolcino, vzdej se!
Vlk sžírá nás, zlý to je hlad,
víc nemůžeme již líbat,
víc nelze objímat!“
17.
17.
V svém slyšel zabedněn stanu
ten truchlý, žalobný hlas,
skráň tiskl k Markéty ňadrům,
leč on zněl znova a zas;
na nahý prs její bílý,
jak by se paprsk tam mih’,
cos hvězdou třpytivou slétlo –
to, Bože, první byl sníh!
V ty její zvlněné kštice
teď náraz se divoký stal,
u stanu praskla to stěna
a mrazný vichr sem vál.
A z venčí kvílel ten nářek,
rost’ v kletby, v úpění, jek,
Dolcinu s Margaritou
mrz’ na rtech polibek.
274
18.
18.
Co zbylo? Vzdal se, byl lapen,
dal s bohem poháru,
dal s bohem rozkoším lásky,
byl vlečen v Navarru.
Byl postaven před soud a souzen,
pranýřem musil stát,
a snésti, jak po údu údy
mu kleštěmi v ohni rval kat.
U brány, jež zvaná „Pia“,
když kleštěmi kat po něm sáh’,
ni nemuk’ po celou dobu,
jen v křeči nozdry své stáh’,
pak Markétu zřel svoji,
ten lásky nebeský div,
stát nahou v plamenů roji,
pak sám byl upálen živ.
„Já nový zákon vám nesu!“
s hranice hořící děl...
Pak v osmém kruhu zbyl Pekla,
kde Dante jej uviděl.
275