XLV.
MIKLUHO MACLAY.
[375]
Mikluho Maclay.
Port Constantin 26. IX. 1871.
Již naposled se vlajka zachvěla
mu v pozdrav na stožáru „Vítěze“,
a mohutná loď rázem zajela
v to valné, šeré moře bez meze.
Sám tedy, sám! Jak viděl obrysy
té prchající lodi v obzoru,
stesk v odvahu se jeho přimísí,
kus jeho srdce tkví v tom praporu,
Jenžjenž mizí vlečkou v dál a jest již bod.
Je volat zpět, zda síly k tomu měl?
Je dělí v krátku spousta valných vod,
on tady sám a kolem nepřítel.
Co neznáme, to vždy nepřítel jest,
ne podnebí, ne hvozd a pláň, v nich zvěř,
ne vítr, ani slunce, dráha hvězd,
ne noci samota a snivá šeř,
[377]
Lečleč pouze člověk ztajen za nimi...
Jak najde zde jej? Tak se zadíval
do tichých mlh, jichž flory šerými
se koráb víc a více zakrýval.
Až znikl zcela. Dlouhé, teskné ach!
se vydralo mu z hrudi naposled,
zrak upjat v dálku, tam, kde na vlnách
mřel matnou ryhou lodi jeho sled.
Zřel k obloze pak. – Čistá, jasná tak
jak doma snivá, barvy holubí,
po břehu kolem otáčel svůj zrak,
pod nohou cítil pohyb paluby.
Však liché zdání – stál zde sám a sám,
kus dál tam z trámů srouben čekal dům,
svět zvolna ukláněl se v náruč tmám
a z moře vln zněl jednotvárný šum.
A bleskem letěl jeho hlavou v tom
ten dálný svět, jejž opustil tak rád
za tuto poušť, ten hvězdný nad ní dóm,
za snivé samoty té smírný chlad.
Zřel velkých měst v té chvíli shon a ruch
a život klubů, ulic, kaváren,
hluk chodců, vozů hřímal v jeho sluch
jak ztlumený a přece jasný sen.
378
A všecko sjelo náhle v hlubinu.
Co větší úleva zde nebo tíž?
Sám přírody zde věčné na klínu
dál lidstva jest, by člověku byl blíž.
Teď jedno mátlo jej. Jak slula loď,
jež sem jej dovezla v tu cizí zem?
Ach, hříčky slov, jak přítěž v dál je hoď,
to náhoda jen – slula „Vítězem“!
Zda tak se vrátí? – Není symbol snad
to krásné jméno? – Co tu víme? – Nic!
Jej zamrazilo... Rychle domů, spát...
Vždyť chtěl to sám, líp nemyslit zde víc.
*
29. IX. 1871.
Dnes poprv mezi divý vyšel lid,
bez zbraně vyšel s knihou v ruce jen,
motýla pozoroval lesk a třpyt,
jak na třtině se houpal zavěšen.
Checht podezřelý v trávě zněl a škleb,
jich nedbal, kráčel dále cestou svou,
u cesty kdos mu hrotem mířil v leb,
šíp kolem něho lít’ jak náhodou.
On všeho nedbal, dále kráčel tich,
tu domorodců nahých pět či šest
jej zastavilo, v tvářích šklebný smích,
on slyšel hlasně v toulcích šípů chřest.
379
Za kabát zatáhnul jej jeden chlap,
on k tomu ani neodvrátil tvář,
zřel klidně v řeky prchající slap
a v západního slunce mroucí zář.
Tam naháčů se cenil celý sbor,
sta posuňků a v každém zloby hrot,
on patřil klidně k štítům dálných hor
i v tiché pláně mlčících kol vod.
A úkosem jen postřeh’ nedbale,
jak v houští mizí, v černých tvářích žas,
a když se octnul strmé na skále,
jich zapomněl již, v srdci svátku jas.
Tam dočkal hvězd a když vzplál jižní kříž,
v svou chatu navracel se v noc a klid,
byl svému srdci, svému cíli blíž,
nad knihou divem byl mu lampy svit.
A myslil si: Oč lepší vášně jsou
v tom velkém dálném světě vzdělaném?
Tak útočí, tak se nám v cestu strou,
tak drze – zbaběle, když vzdorujem.
Jak divochů těch zástup zmizí hned,
co jejich oštěp a co jejich šíp?
Co pokušení jich a škleb a hnět?
Svou sílu cenit učí nás jen líp.
380
A prchnou jak těch domorodců mrak...
Své chaty dvéře nechal dokořán
a hvězd když promyk protkal jeho zrak,
jich souhlas cítil – všeho zde jest pán!
*
V nemoci 5. XII. 1872.
Sám v středu pouště v chatě z trámů jen
ve přístrojů svých středu, s málem knih,
noc tak nejistá zítřejší jak den –
ve hlavě horečné vír předtuch zlých.
Jen s myšlenkou na pokrok vědy své,
bez illusí, bez nadějí, vždy sám...
Co tisíc vášní jiné jinde rve!...
Ó, zná je, ziskuchtivost, chlípnost, klam!
To všecko, všecko míti za sebou,
čím otravuje každá vzdělanost,
zde příroda jen s drsnou velebou
a člověk, který nezná hřích ni ctnost,
Jenžjenž k němu jde vždy nedůvěry pln
a syna měsíce snad hledá v něm.
Jak z dálky slyšet hukot mořských vln!...
Dát s bohem všemu a dát s bohem všem!
A nyní nemoc. Sám to vyvolil,
sám za živa se takto ve hrob klad’,
jen o krok dál v své vědě – slední cíl –
a v posled měl ty divochy své rád.
381
Ó, hrdino ty pravý! Věř, náš věk
že nemá větších! K tomu dojít však,
ký zdeptán musí býti předsudek
a jaký život musí býti vrak!
Vše zváženo, vše odměřeno již
a za vším shledáno to němé nic
a ve všem mdloba, únava a tíž
a ňader vzdech a slza zřítelnic.
Pak vítej ticho stepí divokých,
pak nebezpečí, hosta nezlekáš,
zní hudbou vlání travin vysokých,
kříž jihu nad nimiž jest věčná stráž.
A lidojedů úskok, spád a mrav,
vše zábavou mu v přísné práci jest,
na svět vzpomene jen, když není zdráv
a střechy skulinou zří promyk hvězd.
Nechť umře, jedno ví, že stejně stát
Pic Kantův bude jeho nad rovem
a jižní hvězdy stejně budou plát
nad žitím, jež jest zbytečným jen snem.
382