XXXII.
HOST.
[277]
Host.
Již čtyři hodiny, co lesem jel,
a hvozd se více hloubil, více tměl.
Kol kmeny jako mocné pilíře
do výše pnuly se a do šíře
nesouce klenbu snětí složitou,
vous dlouhý měly, kůru vrásčitou,
servanou větry, blesky rozrytou.
Tak nehostinno kol, mech kluzký tak,
brouk nelít’ pažitem ni keřem pták
a vyhlídka kde byla do oblak,
tam zdraných mračen cáry kývaly
a s temnem stínů v temno splývaly,
kůň klopýtal a nemohl již dál.
Co dělat? Slez’, jej k smrku přivázal,
po pleci pohladil, a v srdci žel
se pustým hvozdem kolem rozhlížel.
Ten stále tmavší, nepropustný byl.
Kde jeho nocleh dnes? Kde cesty cíl?
Zřel jasně nyní, v lesích zabloudil.
Má vrátiti se? V jaké naději?
Líp prosekat se hodlá raději.
[279]
Měl dlouhý meč, jej vytáh’ z pochvy ven
a mlázím dral se, do noh, do ramen
jej ostružina šlehala, však dál
přes klest i kámen houštinou se dral.
Tu před ním v hlubině hrad starý stál.
Jak hnízdo orlí v skálu vlepené,
ty valy, ochozy ty kamenné!
V té černé spoustě skvrna bělavá,
věž polosesutá a děravá,
červánků nad vším rudá záplava...
Lze přenocovat aspoň pod střechou!
Již to mu bylo velkou útěchou
a střemhlav pustil se v ten srázný důl
půl svahem smýkaje se, v leže půl.
Však vzdálenost jej značně zklamala,
ku hradu ještě cesta nemalá
se klikatila a zas zdvihala.
Až konečně stál před ním, zved’ svůj roh
a ze vší síly zatroubilzatroubil, co moh’;
smrk hlavou kýv’ a tiše hnul se hloh.
Hlas rohu zachytila skalní zeď
i čekal – ale žádná odpověď,
a troubil – čekal – co měl dělat teď?
Na nebi hasla rudá záplava,
noc blížila se smutná, mlhavá,
jej tížila již cesty únava.
Tož spustil roh a na zvedací most,
byl právě spuštěn, vešel – pozdní host.
280
V dvůr vešel. Všecko prázdné, pusté tak,
kam kročej zaměřil, kam sklonil zrak,
kol věže vran a kání černý mrak
se skřekem kroužil, mizel do oblak.
Zdi stály v tmavých kutnách břečtanu,
jenž rostl z lysých temen balvanů,
chyt’ zelenou se rukou pavlanu,
výš stále šplhal se až na bránu
ku římse poslední. Vše břečtan, mech
a prázdno, spousta, v střílnách, oknech, zdech,
ni kroků zvuk sem z dálky nezaleh’,
ni řeči hovor... nikde pážete,
hrad zakletý jak v zemi zakleté,
hrad, jenž měl skoro tvářnost doupěte.
Tu vrata... Vešel jimi... Chodba zas...
Šer... Skoro tma... Co dělat?... Nikde jas,
vzal roh a troubil... Ticho... Táhlý hlas
zpět vržen v omšeném se zdivu třás’,
a pod klenbou než v šeru někde zhas’,
tu stín se zakmit’ před ním – zmizel v ráz.
Teď opět kmit’ se. S tváří příšernou
muž hrbatý stál před ním s lucernou.
„Jsem strašně znaven, hlad mám a chci spát,
zda můžete mi v hradě nocleh dát?“
Však mužík ruku ke svým ústům zdvih’
a v okamžiku jako stín se mih’
a zmizel kdesi ve tmě ve dveřích.
Stál opět sám a nevěděl, kam šláp’.
Kde se to octnul? Němý je ten chlap?
281
V tom pozdní host na hostitele kyn
sed’ proti nim jak mezi stíny stín.
Již víno zde a tmavší nad rubín.
Co bude dále? – Náhle rudý svit
jak bludička nad močálem se kmit’
a ostrou čarou podél dveří lít’,
šel rychle za ním, na vše připraven,
sám nevěda, zda pravda to, či sen.
Ve síni rozlehlé, však pusté stál.
Jí prošel... z krbu žeh mu v cestu plál,
v komnatu menší ústil velký sál.
Zde za stolem muž s ženou seděli
a zdivení naň němí hleděli.
„Ach, odpusťte!... Byl spuštěn hradní most
a já jsem vešel“...
– ,Bůh je v domě host,
po letech hosta máme, věru div!‘
Muž krátce děl a hlavou k tomu kýv’.
Byl padesátník asi, černých kštic
mu chumáč vroubil ovětralou líc,
háv druhdy skvostný místy děravý
i krzno s kroužkovými rukávy,
pěst pádná, hotova vždy k útoku
a lesklý tesák nesl po boku.
O něco mladší žena ztepilá,
tvář výrazná, kdys jistě spanilá,
si slední zbytky krásy chránila
pod otřelými řízy vlnami.
Jen plaše zvedla zrak a dumami
jak jatá upjala jej ve svůj klín.
282
V tom pozdní host na hostitele kyn
sed proti nim, jak mezi stíny stín –
již víno zde a tmavší nad rubín!
A za vínem již tady zvěřina!
A neminula ani vteřina,
týž sluha němý zase před ním stál
a prázdný pohár jemu dolíval.
Host, znaven cestou středem hvozdů, skal,
na panstvo hradu dál se nedíval,
jed’ podle chuti, podle chuti pil,
to hlavní zatím, pod střechou že byl.
Též hostitelé oba mlčeli.
Jen občas kradmo na se hleděli.
Tak nikdo k řeči neměl se a něm
zrak v talíř upíral anebo v zem,
a nevolno a teskno bylo všem.
Však víno brzy jazyk rozváže,
a jelikož se nikdo netáže,
host začal sám: „Já zbloudil.“ – Ticho zas...
Host odkašlal a mlčel. Dlouhý čas
tak seděli. Zněl z věže sýčka hlas.
„Tak sami žijete zde?“ Host se ptal.
,Tak sami,‘ muž děl. „V středu lesů, skal
je dobře vám zde?“ ,Sami jsme si dost,
po letech třicíti jste první host‘...host...‘
„Ach, třicet let! A sami! – Sluha váš?“
„Náš přítel jediný a naše stráž,
by nemoh’ zradit nás tu klevety,
283
já vyříz’ jemu jazyk před lety,
jak moh’ jste pozorovat, on jest něm,“
a divně zašklebil se patře v zem.
A dlouhé ticho zas. Nevolno všem.
A dlouhé ticho zas. Host dále pil,
ve vousu šedém bílou dlaní ryl,
v tvář paní zahleděl se, brvou trh’,
a badavý pak pohled kolem vrh’
a mlčel zas, jen točil dlouhý knír.
Pod kružbu síně vrazil netopýr,
a dole v hvozdů šumu skuhral výr.
„Tak sami spolu?“ Děl zas po chvíli
„Tak sami jako v stínech mohyly?“ –
– ,My stačíme si‘ –si –‘ krátká odpověď
řeč další přetla. – Co jen počít teď?
„Jsem rytíř uherský,“ host tiše děl
a jeho hlas se při tom divně chvěl,
„jak mládí jest, já vyjel do světa
za květem dobrodružství. Prokletá
to vidina, pro dnešek dost jí mám,
chtěl zpět bych domů oklamán a sám,
však nevím, kde jsem, nevím, kudy kam.“
A ticho zas. Muž pohléd’ na ženu,
jak v tazích jejích slabou ozvěnu
by hledal jejích citů, myšlének,
jak neposlouchal by, co host zde řek’,
ji objal těsně. Socha z mramoru
ta zdála se být k hosta hovoru,
myšlének vlastním tuhém ve sporu
jen k choti tulila se blíž a víc.
284
Však tento mlčel. Neřekla též nic.
A opět němý sluha se tu mih’,
a plný korbel nad poháry zdvih’,
hvozd okny k tomu zhluboka si vzdych’.
„Tak třicet let zde spolu, sami jen,“
host začal zase, dojat, udiven.
– ,A zmizely nám, věřte, jako sen.‘ –
Jen havěť ptačí bila do oken.
Host ve poháru opět svlažil ret.
„A vědět nechcete, co dělá svět?
Vám nenapadne ani po letech
se zeptat, jaký světa kolem běh?“
– ,My svět jsme sobě, to nám dostačí,
vše druhé k zlosti jest neb ku pláči,
o ostatním je mlčet – nejradši!‘
– „Vás žádná, žádná, netkla by se zvěst?“
Host oko přimhouřil, v němž spala lest. –
Tu vstala paní: „Jedna přec!“
– Ta jest?
„Zda císař Jindřich mrtev či živ jest?“
A ticho zas. Host v číši smočil knír,
pak pravil klidně: „Toho věčný mír
již objal před lety!“
Však nedořek’,
on tváře hostitelky tak se lek’,
v ní uzřel divý žeh a pekla vztek.
285
I skočila, kol šíje chotě v mžik
se vrhla štkajíc! „Mrtev! Nebi dík!“
až hrůzou chvěl se sluha – trpaslík...
„On tedy mrtev! Andělský to hlas!
Ó cizí hoste, sám Bůh poslal vás!“
Hled na ni úkosem, se napil zas.
„Ba Bůh mne poslal!“ odvětil jí v ráz.
To nezřeli, jak jemu se vous třás’
a slza skanula v číš nad topas!
„Jak divně ta zvěst na vás působí!“
děl chladně, na oko; „však za hroby
tak sahá účasť proň – je mrtev již,
nad jeho kostmi kovový ční kříž!“
„On mrtev, mrtev, Aldenburku, slyš!“
„Ba mrtev dávno,“ pravil klidně host.
„Však dovolíte, unaven jsem dost.“
A prudce vstal a k hostiteli vztáh’
dlaň vlídně k rozchodu, však v tváři nach
mu divý hořel. Jedno slovo jen,
má říci je? Lze strhnout i ten sen?
A musí říci je, s ním musí ven!
„Zde třicet let jste žili den co den,
což kdyby dnes k vám přišel Jindřich sám,
zda jako já by milý host byl vám?“
„Ten – milý host?“ Ve tváři vášně žeh
a oko plamen tigří. „Sotva leh’
by u nás, hosti, třeba císař, král,
do rána z lože víc by nepovstal!
286
Však marné řeči, mrtvý jest, jste prál,
teď teprv začnem žít!“ A pustý sál
se drsným smíchem ženy rozléhal.
Muž tisk’ ji k srdci, jak ona se smál.
„Nuž, dobrou noc!“ děl host, „za důvěrnou
vám chvíli děkuju!“ Tu s lucernou
stál němý sluha s tváří příšernou.
Jej odved’ v jizbu. Host však neuleh’.
Sed k stolu – pozoroval, v starých zdech
zda hne se cos... v svých ňadrech tajil vzdech’vzdech,
rval bradu si a trhal šedý vlas,
a stále slyšel pouze její hlas,
své dcery hlas, jak ledově to prál:
„Do rána z lože ten by nepovstal!“
Noc minula a bleskl jitra jas.
Host jako přišel, tiše zmizel zas.
K nim vrátit se? Hrad ztéci? Jaký blud,
vždyť v tváři nesl smrt a žal a stud.
Víc zvěděl, souzen dcerou, cizí host,
za třicet roků smutku pro ni! – Dost
moh’ na tom míti a měl pro věčnost!
287