XVI. KREUSA.

XVI.
KREUSA. SCÉNA ANTICKÁ.
[129] KREUSA.
Scéna antická.
Osoby:
Kreusa. Jason. Medea.
Scéna na pobřeží moře, v pozadí palác Jasonův. Kreusa vystoupí z vrat paláce v hlubokém zamyšlení. Kloní se k večeru, červánek roste, odlesk jeho hraje na stavbě, stromech i vlnách
Kreusa. Ó dome se sloupy v Korinthu zářícím! Jak mohla jsem kdys jen v rozmaru dětinském tvůj opustiti práh, tvé z kovu veřeje! Tam plynul život můj, zdroj nezkalen a čist, v hrách družek milených a v otce pěstotě, tam sladké tkaly sny mi Hory ve spánek, jak rychloletým křídlem přelétly mou skráň! Ó dome otcovský, ty kouzlo nad kouzla, proč vrací obraz tvůj se stále víc a víc v mé duše vidiny, ó dome starobný! Tam život byl, zde pouze života je stín. – Ó kletý budiž den, kdy cizí dobrodruh, ač krásný tváří byl i těla postavou, vás uzřel, sloupy mé, a překročil ten práh, za kterým v jistotě můj panenský věk snil! [131] Jak bylo by to dnes, ten přede mnou jest den z mlh těžkých setkaný, z mlh pozdní jeseně, v nichž táhnou jeřábi v jih šikem trojklaným, v nichž teskně umírá červánek poslední. On přišel, bohatýr, a první byl to muž, jejž oko vidělo, ač dívčí často sny mu podobného dávno sobě kreslily. Sed’ otce u krbu, jak dávno byl by zde před lety sedával, a řeč mu plynula jak medu stružka zlatá z plástů lesních včel. A mnoho vyprávěl, snad bájil přitom víc, neb dívčí obraznost vše chápat nemohla; on divy povídal o zemích dalekých, co zkusil, prožil tam; Chironův schovanec však tuhé svaly měl, jak žula vzdornou hruď. O dobrodružstvích zlých, o řadě podniků tkal báje svojí nit, o plavbě po moři na lodi báječné, již Orfeus hudbou ved’ po vlnách purpurných kol tesů Kavkazu. O draku mluvil pak i o tom, v jeho sluj jak divným kouzlem vnik’ a zhubil netvora. Však jedno zamlčel, co běda! slyším teď, kdo pomoh’ jemu lstí a vtipným důmyslem, o tom se přesvědčit jsem času měla dost. Byl zlý a falešný, jak všichni muži jsou, však hada ňader svých pod kvítím hovoru skrýt doved’ bezpečně. Já s dechem stajeným na jeho sladkých rtech jsem zpita visela jak vosa v červenci na fíku zrajícím. Já pila jeho řeč tak divně líbeznou, mé oči jeden žár a krev má jeden žeh, já vše to prožila a procítila s ním. A třikrát nezapřáh’ své oře Helios ve vítězný svůj vůz z dna moře splašiv je, 132 kde v stájích chaluhy trav mořských dřímaly, on o mou ruku řek’ a otec přikývnul. A já též svolila, víc ženě nezbývánezbývá, než stále poslouchat, ať chce anebo ne. Já tenkrát chtěla jsem, má celá vina v tom. Však běda! V první noc na loži cedrovém nad chotě schýlena já spáti nemohla, on hluboce však spal po krátké rozkoši, již urval v boji, v němž jsem ráda podlehla. A jak jsem skláněla se k ňadrům kosmatým, tluk srdce dýchajíc, jež hudbou znělo mi; mně jméno znělo v sluch – ne, bozi, jméno mé! Leč cizí, podivné, tak jako Medea! A on se usmál v tom a ruka žilnatá se ve snu natáhla po hroznech prsů mých, já ucouvla jsem však, tak v hvozdě před zmijí mdlý chodec ucouvne, v tom spočinout co chtěl na mechu hedbváném, kde kvete hyacint. Zpět klesla ruka zas a rty jen šeptaly to jméno osudné. Já s lože skočila, a z jizby vyšla ven, vámvám, věčné hvězdyhvězdy, lkát svůj osud žalostný! On miloval již dřív, to všední u mužů, však horší tisíckrát, on posud miloval tu ženu neznámou, proč tedy klamal mne? Šer matný jitra vzplál. Ó byl to smutný den, den jako po vraždě, neb já jsem vraždila v den tento lásku svou! Ó byl to smutný den, jak celý život můj, od strašné chvíle té jen mlha, noc a stín! On sladký, měkký byl, až něhou protivný, já jeho polibkům se chladně vzpírala, cos tušil... mlčel však a já mlčela též. A divně pochmurné dny naše splývaly, jak vlákna pavučin se táhnou od stropu, 133 jak těžký zimní déšť s oblaků šedivých. Však v šeru těchto dnů i nocí pustějších to žehlo jako blesk: Kdo je ta Medea? Snad mrtva dávno již se plouží charý stín po nivách Erebu, kde kvete asfodel, a já se s fantomem jen prázdným potýkám? Ó vědět jistotu! Však žena nebo stín moc posud velkou má, neb z přediva svých dum on sotva povznáší svou bohatýrskou skráň. Cos kuje v mysli své, kam vniknout nemohu, ač věru nad síly se často namáhám. Dny celé mimo dům on tráví ve hvozdech za kancem sveřepým či divým medvědem, dost možná záminkou a zatím chodí k ní, jíž neznám... jméno znám a to již proklínám! Ó bozi, vladaři, vy s výší Olympu, kde věčný domov váš, chci ráda zapálit vám hekatomby žár, jenž hvězdy zahanbí, ten odhalte mi taj, neb raděj vezměte květ mého života před časem uvadlý! Ó noci pochmurná, jež v stínech kráčíš sem jak zdraná žebračka, svůj na mne vrhni stín, ať v bezdnu utonu svých bezúčelných dum! (Opře hlavu o dlaň a dívá se do stále rostoucích červánků. Z levé strany vejde Medea; jest shrbena jako stařena, jde o berli, hlavu i obličej má v hnědý šat zahalené. Stane, rozhlédne se kol, spatří Kreusu a couvne.)
Medea. To tedy ona jest! A pro tu mladou laň moh’ Jason zapudit mne, lvici s lvíčaty? Ve vlasech spuštěných jí hraje červánek po tvářích bledičkých... Je divný mužů vkus a těžko chápati jej ženám nejednou. 134 To loutka pro děti! – Však přišel pomsty čas, ó Kreuso, odpykáš svůj malicherný vděk, dřív, než si pomyslíš... (Postoupí a osloví Kreusu hlasitěji.)
Zdar, paní, s tebou buď! Kreusa (vyrušena z myšlenek). Stín jakýs... Kdo to jest?... Zřím cizí ženu zde... Co přeješ si, co chceš? Medea. Jsem chudá žebračka, jdu prosit o nocleh... Kreusa. Jdi v palác, sluhové tě vším již opatří. To Jasona jest dům a nesmí nikdo říci: Nehostinný jest! Medea. A jeho žena ty’s? Kreusa. Co na tom divného? Před tváří bohů všech i Helia tou jsem. Medea. A to mi právě vhod. Já nechci zadarmo od tebe přístřeší. 135 Kreusa. Jdi, já nic nežádám! Medea. To není ode mne, co mám ti odevzdat. Kreusa. Ty něco máš mi dát, ó mluv, co, od koho? Medea. Ve hvozdech hlubokých jsem přes den bloudila, kde sbírám kořínky, květ bylin léčivých, tu Jason potkal mne – Kreusa
Co, Jason? Rci, můj choť? Medea. Co na tom divného? Tam honil s chasou svou a lidé nezbední smích tropili a žert si z bídné stařeny, mne povalili v mech a našli za ňadry mi tento starý šperk. To dávná památka je z mojí rodiny, ve slunci poledním se míhal jako had... A Jason hned jej chyt’... To bude pro Kreusu! děl vítězně – co chceš, ti, babo, zaň dám rád! Kreusa. On o mně hovořil? On na mne vzpomínal? Ó ukaž, kde jej máš! 136 Medea (vytáhne ze záňadří náhrdelník a drží jej proti červánkům). To věru vzácný šperk! Jak oheň zlato plá, jak slzy perly v něm! Na mladé šíji tvé plát bude dvojnásob! A statný Jason děl: Nás honba zdrží as, jdi napřed, odevzdej šperk paní jménem mým a za odměnu tam si nocleh vyžádej! (Podává jí šperk.)
Kreusa (jej zvědavě prohlíží). To věru krásný šperk! (Víc pro sebe.)
Však vzácnější je tím, že poslán od něho! – Má tedy v mysli mne! I v honby rozkoši přec na mne vzpomíná... To staré zlato jest, jak živý oheň plá a perly měsíčné v něm hrají duhami! Medea. Jej dovol, paní má, ti na šíj zavěsit. (Pomáhá jí šperk otočiti kol hrdla.)
Však co ta říza zde? Ta tlumí jeho lesk, na nahou patří šíj, tam lépe vynikne. (Kreusa váhá, Medea jí strhne šat a ovine náhrdelník kolem šíje.)
Tam svítí mnohem líp a hraje v barvách všech a ohněm nejvíce ve sněžných liliích tvých dívčích ňader plá... 137 Kreusa (těžce oddychuje.)oddychuje). Však pálí, zdá se mi, ach, ano, pálí zle... Ó jaký čár to v něm, jej strhni, ženo, pryč! Medea. Ne, vtisknu jej tam hloub. Ať pálí, pálí, plá... však dobře sluší ti, a radost bude mít, až navrátí se, choť. Kreusa. Ten řetěz divě pálí, v maso vrývá se, jeť zmijí každý plíšek – shoď jej, ženo, pryč!... Ó prosím tě, jej shoď! Jej strhni s šíje mé, to živý oheň jest! Medea. Jak živý oheň plá, máš pravdu, přezáří i mroucí červánek! Kreusa (v bolesti stále rostoucí). Ó pálí, pálí, plá... Jej strhni, poroučím!... Ó běda!... Kdo jsi ty?... To zlá jest nástraha! Tě Jason neposlal a nemoh’ poslati s tím darem z podsvětí, jej strhni!... Medea. Sama zkus jej strhnout s šíje své... 138 Kreusa (v strašných bolestech).
On vrývá se tam hloub! Ó běda!... Oheň, samý oheň vidím kol! Ty články šperku jsou ohnivé jazyky... mou vyssávají pleť jak chumáč hadů zlých... Má tuhne krev... Mně hučí v uších... Jako noc se klade černý stín mně na oči... a mráz po zádech běží mi!... Ó Jasone, tvůj dar je darem Danaid... A kdo jsi ty?... Ó pomoc! Pomoc! Sem!... Já hynu, umírám! (Vejde Jason.)
Ó pospěš, Jasone! – Viz, já to nesesu! (Strhne si s divou silou šperk s hrdla a vrhne jej otevřenými vraty do vnitř paláce, pak klesá podpírajíc se o sloupoví.)
Jason. Co slyším, paní má? (Shlédne Medeu, která stojí klidně a dívá se na smrtelný zápas Kreusy.)
A kdo jsi ty, ó mluv! Medea (odhodí berlu, vzpřímí se, shodí s hlavy hnědý šat, který ale zadrží kol svých boků.) A ty se můžeš ptáti? Já jsem Medea! Kreusa. To jméno?... Ona tedy?... Ona... Jasone! Tu, kterou vzýval jsi i v prvním lásky snu? To ona... Umírám... Zřím všady oheň, krev! 139 Jason (k Medei). Co, ženo, tady chceš? Vše mezi námi již jest skončeno... ó jdi! – Medea. Však všecko přece ne! (Z paláce vyšlehne oheň a sloup hustého dýmu.) Jen obrať se a viz dům v troskách hořících, kam s šíje svojí šperk tvá žena hodila, a tady, barbare, své obě děti viz! (Rozbalí docela své roucho svrchní, vytáhne z něho dvě zavražděné děti Jasonovy a mrští jimi o sloupy paláce, jenž stojí v plamenech.)
To moje pomsta jest! Kreusa. Ó běda... umírám! (Zemře.)
Jason. Mé děti mrtvé... Mrtvé tebou... v ohni dům... a v umírání choť... Medea. Teď víš, co láska jest! (Odchází s hlavou vzpřímenou. Jason klesá ohlížeje se po dětech svých k mrtvole Kreusy.)
140