IV. KDO VINEN?

IV.
KDO VINEN?
[23] Byl bohat Simeon jak druhdy Booz, a starší muž byl tváří vrásčitých a vousu bílého jak vodopád. Leč růže lásky stejně rozmarná jak paní její, věčná Ašera, si leckdy ledovce skráň vyvolí, kam zapustí svůj nesmrtelný květ. Tak Simeon. Ač stál již na prahu, kde člověk stává dle slov žalmisty, vzplál láskou k chudé dívce Deboře a pravil k ní: „Co mám, rád tobě dám, svá pole, louky, sady, pastviny, dům s plochou střechou, kde lze v měsíčných se dívat tichých nocích ku hvězdám, a srdce své, zkad vždycky lze ti pít klid, úkoj tuch a sladkou blaženost. Chceš mojí být a provždy ženou mou? Jsem starý, vím, a ty jsi mladičká, však směle vyslov svoje podmínky a uzříš, ve mně že se nezklameš.“ – „Tři, pravím, dny mi k rozmyšlení dej!“ zrak cudný k zemi klopíc pravila Debora tiše. Hlavou přisvědčil a čtvrtého dne opět před ní stál, zrak, tahy tváře – jedna otázka. A ona děla cudně klopíc zrak: „Vzplá vášeň hned, však dlouhý život jest a na to třeba vždycky pomýšlet. Já vše ti dám: květ svojí mladosti, i celou duši svoji, plnou snů, i lůno své, v němž hojných synů žeň, i budoucnost, jež celá v tobě spí, jen jediné mi musíš slíbiti při kostech matky mé, to pouze jen!“ V tom zamlkla se. Tváře její nach se tavil v oheň, oči sklopila a ňadra dmula se jí divoce. On, celý zmaten, ptal se: „Rci, co chceš, dím napřed ano!“ – Tak ji v tom rád měl, tak chtěl ji v tomto zmatku zváti svou. A on děla: „Sotva známe se, já mohu jiná, než si myslíš, být, jsem žena jen, tož slabá třtina jsem; já mohu proti tobě hřešiti a zapomníti louky, pole tvá, dům bohatý a stáda přehojná...“ „I srdce mé?“ on ptal se diven. „Ba i tvé srdce!“ klidně pravila. To mohlo dost mu býti výstrahou. Však vášní k ní se právě necítil, za každou cenu chtěl ji zváti svou, a proto dál ji nechal domluvit. [25] „To stane-li se, co se státi můž’,“ to s klidem děla, jakby lhostejnou zvěst vykládala, cizí srdcím jich, „ty právo budeš mít, mne zavrhnout dle vůle své, však jedno prosím jen ať stane se již, co se státi má, ty nepodáš mi zapuzení list. Ty sešlapeš mne, ty se vysměješ mým slzám, vzdechům i mým úzkostem, ty vztáhneš třeba na mne ruku svou, ty kopneš v bok, jenž syny tvoje nes’, však nepodáš mi zapuzení list! Jak psanec, jak pes stokrát skopaný na prahu domu tvého budu spát, své viny vědoma, jí litujíc, a proklínajíc hlasně vášeň svou, ty necháš mne tam k ránu ležeti, nezvedneš mne, ruky nedáš mi ni pohledu, mé tělo překročíš, ty novou ženu sobě přivedeš, a mlčeti já budu v bolesti, ty přede mnou ji zlíbáš, jak chceš sám, však nepodáš mi nikdy onen list! To pouze chci.“ A on řek: „Nepodám!“ A k sobě v srdci: „Nejlíp vidím v tom, jak miluje mne,“ pozved’ oko k ní a patře k nebi kšticí potřásal a opakoval klidně: „Nepodám!“ A Jahvé slyšel to i palem sbor, v jichž stínu si ta slova měnili, i hvězdy slyšely to v azuru. 27 A ženou vzal ji podle vůle své a miloval ji podle libosti a byli šťastní roků několik. Tu často, když jí dřímal po boku, nad spící růží když se ukláněl, sám bdící žárlivě ji ostříhal (máť stáří špatný spánek), myslil si: Nač myslila to, drahá, zbytečné sny jaké spřádala a vidiny, co myslila si as? Mne neznala, teď jasno vše, jak můž’ ten přijít den? A usmál se v svém tichém blaženství a polibkem ji zbuditi se bál. A léta prchala jak jarní květ a rádi měli se, pak snili jen, leč ona stále byla neplodná. On zamyšlený často sedával a mrzut byl, proč, ona tušila, však nebála se, měla jeho slib a věděla, on slovo nezruší. Tak lidské štěstí dlouho netrvá. Kdys šedý kmet jí ležel na ňadrech zpit lásky snem i vína požitkem, kol vetchých prstů její černý vlas si navlékal a pravil jako v snu: „Jak dobře ohradila’s, Deboro, se pro budoucnost! Ty jsi paní má, vše dělat můžeš zde, co libo ti, a bezpečně víš, podle úmluvy, že zapuzení list ti nepodám. 28 Hleď, odcházím již zítra na sever, chci skoupit bravu stádo veliké od synů hor, jsou ovšem pohani, já nezasednu nikdy za jich stůl a číše jejich ret můj netkne se, však velký obchod s nimi uzavru. As měsíc zdržím se tam celičký a člověka ti pošlu ob čas vždy, jenž stáda přižene a pozdravy a vzkazy moje vše ti vyřídí. Buď vlídná k němu a jej pohosti, než pro druhé zas stádo opustí náš dům, v němž nyní sama paní jsi!“ A ona usmála se jako v snu řkouc: „Ve všem tvoji vůli vykonám až do slova, a proto s Bohem jdi!“ – I odešel a sama zůstala, a dnové míjeli tak zdlouhavě, tak jednotvární v běhu zdlouhavém, stesk divný vkrádal se jí do srdce, v němž ozýval se brzy svůdný hlas. On slovo dal a věrný bude mu, však jemu lehko slovo dodržet, jeť právě nasycen a dosti stár,stár. Však hůře s ní. Jí bylo třicet let, vše plálo v ní a zrálo zázračně a krásná byla v plném rozpuku jak rozžhavená růže Saronská pod slunce paprsky, jímž vášeň jest. Tak první týden prchl v toužení a čista byla posud v samotě jak lilie polní, ale rosy lesk 29 se ztrácel pomalu jí v kalíšku a slunce žeh jen neúprosný vlád’ a velel: Miluj! Šlo již k večeru a hvězdy tryskly oblohou pod hřebce Noci drsným kopytem, jak tmou by šlehly jiskry létavé. Muž mladý před ní stál, jak cedr byl, a hovořil k ní v klidu velícím. „Sto býků vedu, které manžel tvůj od synů hor za chytré slovo své a zlata chřest si získal lacině, je přijmi, paní, a mně nocleh dej, bych zítra pro sto nové vrátil se.“ Jak mladý bůh on před ní klidně stál, svým zrakem jeho paže hltala athletické svaly, hlavou jí se mihla bleskem slova manžela: „Já člověka ti pošlu ob čas vždy, jenž stáda přižene a pozdravy a vzkazy moje vše ti vyřídí. Buď vlídná k němu a jej pohosti, než pro druhé zas stádo opustí náš dům“...dům...“ To všecko hlavou létlo jí, i kynula mu vážně na souhlas, a spočítala stádo, k večeři pak pozvala jej v tamarisků stín. A jedli v onen večer pospolu a z jedné číše pili veselí, a v jednom loži spali do rána. 30 Pro nové stádo býků druhý den on odešel a ona zůstala, v svém srdci klidna, vůli manžela přec splnila – vždyť nařídil jí tak. Dny prošly zas a choť se navrátil, sám vedl stádo nové, veselý ji pozdravil a sedli k večeři, ku které sezval všecku čeleď svou, a pohár kolem kroužil kypící a cymbál zněl, a všichni smáli se a připíjeli k zdaru manželům, a ona k němu tulila se zas a stejně jako předtím, s důvěrou než za obchodem do hor odešel. A sotva čeleď opustila síň, on k ní se sklonil s bradou šedivou a pravil klidně: „Drahá ženo má, zda nestýskalo se ti k večeru, kdy ve vodách se zhlíží luny srp, v květ motýl zapadá a včela v úl, kdy k brodu nakloněná stáda má vstříc hvězdám bučela a měsíci?“ Tu probírajíc šedý jeho vous svou rukou nad sloň svůdnou bělejší, mu děla šeptem: „Dobře bylo mi, tvé plnila jsem všecky rozkazy.“ On sjížděje kol boků jejích níž svou rukou žilnatou, děl klidně též: „Tak’s poslechla mne, za vše děkuji, víš, z cesty choť vždy něco přinese na památku,“ a sáhl za sebe a zvolna vytáh’ velký ovčí měch a tiše, vítězně se usmíval. 31 – „Co máš v tom měchu?“ – „Hádej!“ – „Perly snad?“ – „Tys uhodla, dvě vzácné perly mám, a boj mne stály, šlo tu o život, však pro tebe je všecko málo, věř!“ „Však perly dvě přec nevyplní měch, máš tam víc, ó, jak jsi dobrotiv!“ – „Ne více, nežli byla’s poslušna!“ – „Co ještě tam?“ – „Nuž hádej!“ Usmál se, v měch spustiv svoji ruku žilnatou. – „Ty dráždíš mne, co jen tam může být?“ On v stálém smíchu klidně pravil k ní: „Ty perly vroubeny jsou rubíny!“ – „Jdi, ty mne rozčiluješ,“ pravila. – „Tak sama sáhni si v ten ovčí měch a přesvědč se!“ – A ona sáhla tam, cos studeného prsty potkaly a vytáhla dvě oči zkalené v rubínech ssedlé krve... 32 Tváří v tvář na sebe zřeli... Ona zalkala a zdrcena mu klesla ku nohám a hořce plakala a jeden vzdech jen z hrudi dral se jí: „Vše pro tebe, vše pro tebe se stalo – rozumíš?“ On čelo jako nebe před bouří měl svraštěné, na její bídu zřel a pravil: „Platí slovo člověka, já všecko vím, já všecko předzvídal, však věren slibu svému zůstanu, já zapuzení list ti nepodám. Jak řekl jsem, já slovu dostojím. Však mstitelem jest velký Jahvé sám, ty vlhké perly s krve rubíny jsou teprv pravý dar můj svatební, jak náušnice nos je napořád, mně překážeti nikdy nebudou, tím bezpečna buď, jedno velím jen, jich nikdy neodložíš!...“ – Odešel. Noc kolem byla. Strašná, dlouhá noc, jak celý život její budoucí. 33