XII.
ARISTAEOS.
[93]
Aristaeos.
O poledni bylo, v slunci spaly lesy,
v zlaté spaly páře dál až po obzor,
jak zrcadla bohů granitové tesy
trčely z nich, štíty blesky zdraných hor.
Na úpatí skály, u vchodu své sluje
Aristaeos seděl, zdravý, mladý hoch,
k Héliu se díval, kterak nebem pluje,
k zemi, do růžova kde se barvil hloh.
Zamyšlen se díval, oblaky jak táhly
nekonečným nebem, bílé labutě,
na bodlák, jejž stěží skal tes živil zprahlý
a jenž do nachova hořel nehnutě.
A co tak se díval, šustlo cosi v keři,
hoch se ohléd’, viděl dvojích očí plam
zpod kosmaté brvy, jež se mračně šeří,
myslil zprvu, hra to smyslů, přelud, klam.
[95]
Viděl však dva rohy, křivé, zakroucené,
viděl silné páže i huňatý prs,
kozí nohy křížem rosou operlené,
již střás’ na ně zlatý čilimníku trs.
Uprchnout chtěl v sluji, ale marná snaha!
NoháNoha vbita v půdu, zrak upjatý v keř,
cos jej k zjevu vábívábí, a on přece váhá,
neví, zda to člověk, neví, zda to zvěř.
Posavad byl zvyklý luzné zjevy vídat
vzdušných hamadryad, nymf a oread,
které měly rozkaz, jeho lože hlídat,
lesní mech mu nosit, kdykoliv měl hlad;
Kolébatkolébat jej písní v sny a pohádkami,
zjevit se a zmizet průhledný jak stín,
ty a sluj a lesy – celý svět mu známý;
více neznal Gaie a Uranův syn.
Zas to v keři znělo, haluz zaprasknula,
k němu sklonila se hlava kosmatá,
jako v taktu hudby v posuňku se snula,
divně usmívavá, divně dojatá,
Aa z úst plných šklebů podivně to znělo,
jako proudí voda, jako šumí hvozd,
jak lká v podjesení útlé břízy tělo,
když odletí s větví poslední jí drozd:
96
„Nelekej se, neboj, velké Gaie synu,
nesmrtelných vůlí já jsem k tobě slán,
kosmická směs divná, soujem záře, stínu,
přírody hlas živý, já jsem velký Pan!
Já jsem velká duše přírody a světa,
hmota s hvězdnou září, cit a vášně chtíč,
mnou vše trvá, žije, plamená a zkvétá,
tajů bytí, mření v ruce držím klíč.
Já jsem poslán k tobě, úloha tvá velká,
prvním učitelem tobě já mám být,
čím štká cedr v bouři a čím bzučí včelka,
že jest zákon jeden blesky v skalách vryt.
Ze života radost hlásati mám tobě,
abys ocenit moh’ různý zjevů tvar,
koloběh ten věčný v roku každé době,
v žilách země spící odvěkých sil var.
Aby jako svorné luzné tanečnice
táhly před tebou vždy roční počasy,
vesna pletouc thyrsy květů ve své kštice,
léto kladouc ruku plné na vlasy;
Ss kořistí svých plodů jeseň plnoňadrá,
s hvozdem jak pantheří kůže strakatým
pod kožichem sněhu tajíc zrní, jádra
zima s vlasem vlavým, jíním bohatým.
97
Neb tvé doby člověkčlověk, to je pouhé dítě,
přírodě jest na klín slepý postaven,
zjevy žití stíhá plaše, roztržitě,
neví, co je zdání, neví, co je sen.
Slyší vichr v hvozdech, v skalách hromu echa,
vidí hořet západ, kvésti thymian,
jak by očí neměl, divů rájem spěchá,
hmotou svého těla k hmotě upoután.
Potřeby jen svoje lačným okem měří,
zisk svůj vyhledává, kamkoli jen šláp’,
vidí ryby v řece, maliny jen v keři,
nezří perly na dně, květů nezří slap.
Zří svých ovcí vlnu, mláďata svých bravů,
včely svojich kmenů hltně počítá;
nechápe však duše všeho taj a slávu,
která z květů stejně jak z hvězd prokmitá.
Jde jak zamyšlený o svůj život v péči
nádherným tím kosmu zářným divadlem,
neví, život jiný, velebnější, větší,
že tu plá a svítí věčným zrcadlem.
Onen život hmoty, jehož já jsem duší,
onen život krásy, myšlenek a snů,
jímž i v staré skále srdce jakés buší,
když ji západ halí do svých plamenů!
98
Onen život, z jehož výhně sálající
on jest malou jiskrou vytrysknutou v svět
se svou duší malou, bědnou, zoufající,
jež v ten velký plápol časem vletí zpět.
A tu pravím tobě, jaký úkol bozi
svěřili tvé dlani: Vésti člověka,
ukázat mu všecko, co mu vnadí, hrozí,
co jej v boji divých živlů poleká,
Žeže se pro něj děje, aby povznes’ výše
čelo z bláta svého k diademu hvězd,
přírody že všady plný stůl i číše
jemu vrchovatě podávána jest.
Od požitku hmoty ku požitku ducha
myslící že duši krok jest jediný,
že jsou kvasem oka, že jsou kvasem ucha
lesy, hory, pláně, moří hlubiny!
Že jest blud, v ty divy jen se tupě hroužit,
že máš duši světa vycítiti z všech,
s ní máš svoji snoubit, s ní se pojit, toužit,
obrodit se v rose, v květech, v plamenech!
Že když v jedné dlani podáš hladovému
kypící a plné klasy Cerery,
vedle sladké krmě ukázat máš jemu
podzemních všech hlubin dílny veškery.
99
Že když vezmeš plné, vonné plástvy medu,
zářící a sladké jako ženy vlas,
za včelou máš spěti v jeteliště středu,
v čilimník kde sedá, v jitrocelu klas.
Že má k tobě mluvit všecko, co tu letí,
co se míhá, plazí, víří ve vzduchu,
po vodě co pluje, co spí v šeru snětí,
co se spíjí v léta žárném výbuchu.
Že má jitro bledé v kšticích zory vínek,
že má rudý západ s vlečkou stínů svých
být ti celým mořem svatých upomínek,
že máš čerpat svěžest, sílu, radost z nich.
A to všecko, hochu, na srdce ti kladu,
čas je, povstaň z dumy, synu Uranův!
Od kolébky prahu až ke stínům Hadu
člověka veď žitím přeludův a snův!
Vzchop se rychle k práci! Opásej svá bedra!
Nemáš ani zdání, jak je velká zem,
příroda jak všady nádherná a štědrá
a jak člověk malý, bídný v zisku všem.
Konec tvému dětství! Nebudeš víc živen
mlékem niv a lesů, medem Oread!
K práci! Z duše vlastní těžiti hleď hřiven,
vždyť jsi nesmrtelný, vždyť jsi věčně mlád!
100
K pouti! Všady člověk na tebe již čeká,
nauky své símě ty mu v ňadra hoď,
ať se třese země, živlů změť se vztéká,
vystav první město, zbuduj první loď!
Proklesť hvozdy dráhu, táhni brázdy polem,
s pastýři a lovci v pustinách se sdruž,
uč je soucit míti s jelenem i volem,
pouze k dobru oštěp tasiti i nůž.
Zabluď v hlučná města, vřavě jich a ruchu
pravý cíl a cesty, pravé směry dej,
básníku mluv k srdci, tyranu mluv k uchu,
všech pozvedni k slunci z prachu obličej!
A všem v jejich práci, nesnázi a potu
do srdce vlij lásku k velké přírodě,
lásku ku člověku, lásku ku životu,
kterou celý vesmír trvá ve shodě,
Kteroukterou všecko svěží, co tu hřmí i leží,
kterou lidský život není sen a dým,
vstaň, svět čeká, vraz tam, komoň bez otěží,
člověkem buď celým, ze všech nejlepším!“
Chtěl hoch odpovídat, v bázni pozved’ zraky,
před ním skála pouze, zlatý čilimník,
ale nad ním v stromech táhly černé mraky,
vichrů divý náraz, kraj se zatměl v mžik.
101
Ve skalách to znělo, hřmělo ve hlubinách,
ve stromech byl praskot, sykot, ševel, hvizd,
nekonečný povzdech jen se vlnil v třtinách
smíšen s hlasy vln a brázd a křů a hnizd.
Veliký hvozd jako jedna stěna celý,
po níž mračen příval jako stíny táh’,
a v těch stínů změti jeden větší, ztmělý
nohou deptal zemi, hlavou k nebi sáh’.
V huku starých lesů, v šumu vodopádů
a s hrdliček smíchem, s řevem lvů a lvic
hoch zřel ve vrcholu stromů Pana bradu
třásti se a chvěti, mizet víc a víc.
Viděl jiným okem, jinou duší chápal,
kamenu zřel v jádro, patřil v srdce skal,
cítil, nesmrtelný že jest jeho zápal,
silný k velikému svému dílu vstal!
102