XVIII. POMSTA AMFIONOVA.

XVIII.
POMSTA AMFIONOVA. SCÉNA ANTICKÁ.
[155] Scéna: Průčelí paláce na břehu mořském. Jitro v mlhách. Z paláce vyjde Antiope v oděvu služky. Je Schvácená bolestí, plaše kol se rozhlíží.
Antiope. Zas jedno jitro, které bude poslední? Kdy nad mou bídou smilují se bohové? Tak sama, opuštěná, sama, sama jen v plen vzdána urážkám a žertům nejapným, jež s Dirké Lykos neúprosně strojí mi. Proč? Nevím sama, nevím, zdali bůh to ví! Ó bído, bído žití! Byli dnové přec, kdy aspoň vítávala noc jsem radostně, ta nesla vždycky úkoj srdci zdranému a spánek nesla očím pláčem napuchlým, žel, nese nyní bezsennost, trud bez konce. Tu vhroužila jsem v její ambrosický proud skráň znavenou a pila douškem plničkým klid, úkoj, zapomnění, slední bohů dar. Tu jako ve vidění sladké představy mé minulosti drahé nesly se mi vstříc, má celá mladost ověnčena růžemi, sny o štěstí, jež mohlo přijít – nepřišlo! Tu vídala jsem otcův družný, teplý krb, kde bohatýři v číše z hlubých kráterů si dolévali vína v klidné pohodě, [157] co pěvec struny probíraje hlaholné pěl staré, dávné zvěsti, kterých nejeden z nich účastník byl silnou paží rekovskou neb důmyslem a lstí, jež mnohem cennější jsou nad sílu; já plachá děva vídala, jak nejednomu reku v bradu kosmatou se zvolna těžká slza žalu vpíjela: snad z rozpomínek slastí dávno zažitých či z lítosti, že prchlo vše tak najednou. Ó večery mé sladké, krátké mladosti, co bláhových tu snů prolétlo hlavou mi! Pak zemřel otec, sama já jsem zůstala a denní pouť mi smutné zbyla dědictvím k té urně skryté v kvítí s drahým popelem. Hned zahnízdil se v palác Lykos, otcův strýc byl rodem ovšem, ale tyran povahou, s ním Dirké, žena jeho ukrutná a zlá. Jak přišli a proč přišli, je mi hádankou, je hamižnosti nejspíš vedl nízký pud se zmocnit paláce i statkův, pokladů, jež nashromáždil otec času postupem. Mně předstírali, že prý přišli s obětmi, být strážci mladosti mé málo zkušené. Zprv tiše vedli si a věru přátelsky, až k oné době, v které bědná, neblahá jsem vracejíc se, v siré hrudi mečů sto, od urny otce klesla, smysly ztrativši v satyra kosmatého drsné objetí... Ač drsné, kruté, bylo božsky sladké tak! Pak dlouhé bezsenné mi noci nastaly, plod rostl pod srdcem a kypěl životem, terč nový Lyka urážek a Dirky. – Konečně jsem dala život bídný sladkým dvojčatům. Však sotva spatřilo je oko v bolestech, 158 již zákon neúprosný z klína matčina je vyrval. Vidím Lyka státi nad sebou i Dirky slyším neúprosný, drsný škleb: Kdo otcem dětí jest? Já mlčet musila, já sama nevěděla, hádala jsem jen, však co je tušení, jen mátoha snů, nic... Tak vzaty děti mi, vyrvány v zoufalství, kam poděly se, nevím, nevím dosavad. Mně nastal nový život plný bolestí a útrap děsných v celé hory rostoucích, neb Lykos s Dirké nedali si ujíti, kde urážeti mne a vším, ať cokoliv. Jed sterých pomluv, stohy výčitek, a nejhnusnějších podezření hustý kal mi denně chrlili na hlavu ubohou, až k služce snížili mne prací nejnižších. Tak dvacátý rok vrší se v mých bolestech, v mém strádání a nebe němé jest, jak nebylo by ani věčných bohů v něm, ni soucitu ve lidských, ledných útrobách. Tak míjí po dni den, noc míjí po noci bez rosy, těchy pro mne, klidu, úkoje, a Lykos s Dirké vládnou v celém domě mém, sto lačných parasitů hemží se kol nich a plnou hrstí bídně všecko mrhají, co střádal otec pro mne neblahý tak rád. Já služka jejich, věru, nejbídnější z všech a poslední, lkám darmo z jitra do noci v jhu těžké práce přes den celý strádajíc, v jhu bolestí a slzí, sotva klesne noc, a toužně ždám své jitro ze všech poslední. Teď vzplálo zase, prstem svojím purpurným na clony ranní mlhy ťuká nesměle, zří staré slzy mé, můj starý slyší vzdech, 159 však němé, lhostejné dál kráčí oblohou a cestu klestí Heliu, však tento již nevidí v světě dávno, co by vidět měl, snad znaven poutí již a zvyklý neřestem a křivdám člověka, jichž stále víc a víc. Vše jedno mi teď skoro, jitro jako noc, můj úděl opuštění, bída, vzdech a pláč. (Zajde k moři sloupovím na pravé straně paláce.) Slunce vychází. Sbor Okeanidek objeví se mezi vlnami moře v dvou skupinách proti sobě.
Sbor Okeanidek.
Strofa α.
Ty duše unavená! Kdos pláče vždy a stená, jeť bolest sloupem žulovým, jimž život trvá; ty nejsi prvá. Mlh jitra pláštěm nachovým slyšíme tvoje bědy, jdem’ tobě v sledy, lkej, vyplač se – já vždy ti odpovím. Antistrofa α.
Ne, nejsi sama, los lidský vždycky klamá, neznámé, hrozné drama si s lidmi hrají nebešťané vždycky. Však nad ně v záři hvězd vždy lepší, větší jest, byť krvavý byl, osud lidský. 160 Strofa β.
Co pot je na tvém čele? Rci, můž’ to trvat déle? My zřely jsme na pustém ostrově řvoucího Filokteta pod žárem léta s tou ranou děsnou v stálé obnově, však trpěl více, rval bradu, kštice, a soptil proti sudbě Zevově. Antistrofa β.
A my viděly taky na skále nad oblaky, jež pod ním jako vraky obrovských lodí tísnily se v mlze, Japeta syna lkát, supa mu játra rvát a téci jeho božské slze. Oba sbory.
Však viděly jsme obou nesmrtelnou slávu, jak vznesli zbodanou a unavenou hlavu, jak pili plným douškem mír a klid. Ten v smrti tragické, ten v ověnčení božském – Ať srdcem škube to, ať dál to ryje mozkem, to všecko musí být! Mlč, duše unavená, kdos pláče vždy a stená i tobě vzejde jitro, já to vím, jeť bolest sloupem žulovým, jímž život trvá. 161 Ty nejsi prvá, slyším tvé bědy, jdu tobě v sledy, lkej, vyplač se a vždy ti odpovím! (Pohrouží se opět do vln, slunce stoupá vítězně na své dráze; vystoupí pastýř kmet, za ním v malé vzdálenosti Amfion a Zethos.)
Pastýř. Zde palác krále, děti, Lykos sluje on, choť jeho Dirké krutá, známá pověstí. Amfion. Nač vedeš sem nás, dobrý otče laskavý? Co kyne zde nám? Věru stokrát milejší poušť lesů tvých, niv v slunci kvetoucích, mou jímá duši než ta chladná nádhera těch sloupů zde. A co mi jejich lidé jsou? Zethos. Břeh moře plochý jest, bez houští, bez stromů, co lovit možná zde? Já nejsem rybářem. Pojď, domů vrátíme se bez odkladu, hned. Mně hory svědčí jen a neprostupný hvozd. Pastýř. Jsou různé dráhy, děti, lidských osudů, jsou zmatené a celkem všecky neblahé, jen jedno dobro v sled jim přáli nebeští, že všecko má svůj konec tady na světě. Amfion. Co chceš tím říci, otče? 162 Pastýř. Nejsem otec váš! Zethos. Kýs bůh ti, starče, divně jazyk pomátl, že nejsi otec náš, proč po leta jím byl’s? Pastýř. Byl, děti, nebyl, je to, jak to bere se. Amfion. Ty mluvíš v hádankách, to nebýval tvůj zvyk. Pastýř. Já nejsem otec váš – ó děti! A přec jsem! Zethos. Jak Delfský mluvíš bůh. Amfion. Kdo otcem naším pak? Pastýř. To kdybych říci moh’! – Však matku vaši znám. Amfion. Ty matku, starče, znáš? Ó prosím, kde jest, mluv! 163 Pastýř. V tom paláci. Zethos. A proto vedl jsi nás sem? Pastýř. Ne proto, děti, ale jak jsem povídal, vše má svůj konec jednou tady na světě: Já našel vás kdys v divé strži na horách v plen živlů, zvěře vysazená dvojčata, já ujal se vás, pro mne víc to nebylo, než kdybych kůzlat dvé vyprostil ze hloží a mrznoucím skyt’ stáje teplo dýchavé, a nechal si vás více matky nenašed. Vy rostli jste mi oba k stálé radosti, dnes vracím domů vás a nemýlím se snad, že tady váš dům rodný. Zethos. S Dirké Lykos pak jsou rodičové naši? Pastýř. Pošetilá řeč! Amfion. Tak nejsou tedy? Rci, proč přicházíme sem a jsou-li, teprv nevím žádné příčiny, teď po letech proč máme vraceti se k nim, když, jak sám pravíš, živlům vydali nás v plen. Proč, otče, mluv?! 164 Pastýř. Ti nejsou vaši rodiče. Zethos. Co tedy chceme zde? Amfion. Pojď, prosím, do hor zpět! Tam volno bylo nám... Zethos. Tam hojný kynul lov. Pastýř. Já, drahé děti, rovněž s vámi šel bych rád. Amfion. Proč tedy váháš? Pastýř. Nevíš, slabou třtinou jest ve dlani bohů člověk... Zethos. Sen to ošklivý, co tebe objalo a třímá v objetí, však zburcujme se z něho, domů, otče, pojď! 165 Pastýř. Vše má svůj konec, řekl jsem přec vám. (Antiope vrací se sloupovím, tvář má šatem zahalenou.)
Tam žena jakás kráčí, té se zeptejte, zda vskutku Lyka to i zlobné Dirky dům. Antiope (zaslechla jeho slova, stane mezi nimi a odhalí tvář). Jak? Lyka, Dirky dům? Ti ukradli ho jen! Ten palác na dorických sloupech vztyčený byl Asopův a po něm nyní jesti můj. Pastýř. Kdo ty jsi, paní? Nebo otrokyně šat jest pouze škraboškou, jež spadne sama hned, jak promluvíš, ba, řekl bych že bohyně přede mnou stojí... Antiope. Starče, skoro pravdu děl’s, jsem věru bohyní, když bolest bohyň má. Buď, dobrý starče, zdráv a přej mi aspoň mír. (Zahalí tvář a zajde v sloupení.)
Amfion. Jak jato srdce mé! Ký velebný to zjev! Zethos. To řek’ bych, Artemis jest, hvozdů vládkyně. 166 Pastýř. To vaše matka jest, ó děti ubohé! Amfion. A jak to klidně díš? Zethos. Ta žena matkou nám? Pastýř. Nuž, pochopíte přec, proč jsem vás vedl sem. Amfion. Jest velká, velebná v svém bolu ztrnulém. Zethos. Ó jak mi líto jí, co asi zkusí zde! Pastýř. Od Lyka, Dirky zde, vypráví o tom kraj. Amfion. Proč trpěti má tak? Zethos. Ne, toho nestrpím! Pastýř. Zlo bylo v světě vždy a bude napořád. 167 Amfion. Však nemá matky mé se nikdy dotknouti. Pastýř. Však dotýkalo se a krutě, dvacet let. Zethos. Co pravíš, dvacet let? Pastýř. Toť právě onen čas, co vy jste vyrostli na poušti, v samotě. Amfion. V hrách mládí přešťastní pod sladkou péčí tvou zla neznajíce blazí, ona trpěla. Pastýř. By trpět přestala, já přivedl vás sem. Zethos. Ó trpět přestane, ví bůh, to přísahám;přísahám. Amfion. Ví bůh? Proč vrhl ji sám v tyto útrapy? Pastýř. V soud bohů nesáhej, což o tom, hochu, víš? 168 Amfion. Však útrap zbaviti, být bohem netřeba. Zethos. V to stačí pastýř hor... Amfion. I zpěvák pustiny. Pastýř. I vetchý pastýř kmet, když vůle bohů v tom, však na té záleží. Amfion. A proč by váhal bůh? Dost divné, dvacet let že trpět nechal ji. Nač dále váhati? Zethos. Jsem k všemu odhodlán! Pastýř. Zpět, hoši, ustupte – hle, z domu vychází sám Lykos posupný a Dirké ukrutná. Za sloupy ztajme se a tiše vyslyšme řeč jejich zlověstnou – hle, ona za nimi jak holubice mdlá, již luňákův rve spár. (Ztají se za sloupení.) Z paláce vyjde Lykos a Dirké v purpuru, za nimi Antiope s hlavou sklopenou.
169 Lykos. Nu, zase plakala? Dirké. Jak její obyčej! Lykos. Po ránu budí hned svým skřekem celý dům jak sýček zlověstný, to nelze snášet dél. Dirké. Kdož ví, co vlastně chce? Antiope (hrdě předstoupí). Své děti od vás chci! Lykos. Své děti, jaký žert? Dirké. Čí děti, jasněj’ mluv! Antiope. Své děti od vás chci! Lykos. Rci, kdo byl otcem jim? Antiope. Ty staré urážky... 170 Dirké. Leč kdo je vyvrátil? Vždy k dětem otce jest i matky potřebí, ty’s matkou byla jim – kdo otcem, odpověz! Lykos. Pak můžeš mluviti, neb děti bez otce dle našich zákonů se dají na hory v plen živlům sveřepým i zvěři divoké. Antiope. Ó bído, bído! Dirké. Ovšem, starou bajku zas chceš povídat, již stokrát jsme již slyšeli z tvých úst, leč bláhová, rci, kdo jí uvěří? Lykos. Tvá vina soudí tě. Ty’s jednou podlehla a komu? Nevíš? Co? Ty nechceš věděti, snad naposledy byl kýs bůh to neznámý, jenž v tobě zalíbil si – v nouzi o lepší, hor satyr jakýs prý, – ty známé vytáčky! Antiope. Ať byl to bůh, či jakýs satyr neznámý, mé děti jsou to přec, jež jste mi ukradli, se drze vplíživše v mé dědictví i dům. Lykos. A jestli byl to bůh, proč o své potomky líp nestaral se sám? Rci, nám co po nich jest? 171 Amfion (vystoupí ze sloupořadí). Však se postaral! (Skolí Lyka pěstí.)
Lykos (klesaje). To Zevův jesti hrom! Amfion (ukazuje na Dirké). Tu, bratře, lovče hor, ti v pospas přenechám! Dirké. Ó běda, běda mi! Zethos. Co udělat, já vím, na býka rohy tebe, zpupná, přivážu, ať vláčí tebe prachem! (Odvleče Dirku.)
Antiope. Já se dočkala. Amfion (klesne k nohám Antiopy). Ó, drahá matko má! 172 Antiope (v slzách jej líbá se usmívajíc). Lze smyslům věřiti? Ty moje dítě, on tvůj bratr, prosím, mluv! Já dlouho trpěla a zoufala jsem již, že vůbec bozi jsou. – Můj hochu, dítě mé! Jsou tedy přece? Rci, jsou bozi v nebesích? Pastýř (předstoupí, šat spadne s jeho těla, oči srší blesky, celá postava roste, hlas jeho zní jako hrom, pravicí vztyčenou ukazuje k břehu moře). Viz Dirké na býku tam prachem vlečenou! Jsou bozi, pomsta bdí, leč vše svůj žádá čas! (Zmizí v hlaholu hromu, jenž se ozve z čistého nebe. Antiope se sklání nad Amfionem, Zethos vrací se sloupovím, sbor Okeanid se objeví v moři.)
Sbor Okeanid. Jen bolestí život trvá. Ty nebyla jsi prvá a nebudeš poslední též. Však bolest jen čistí, jak uvadlé listí spadne vše, co bylo za přítěž! Věř, jitro vzplane a radost vstane, v prach rozpadne se zlo a lež. 173