XXIII.
VOLBA.
[207]
I.
I.
Na suchém fíku Jidáš zesinal.
Duch štvaný mukou jak vlk středem skal
prch’ v stíny Gehenny, kde pláč a vytí;
na stromě tělo v slunce děsný žár
jak zdraný viselo a vetchý cár,
kterého masem bílé kosti svítí.
II.
II.
Za noci v stínech tiše plížilo
se jedenáct sem, do tmy hřížilo
se plaché oko vytřeštěné bázní.
Zvěst nelhala... tam visí na sněti...
puk’, střeva vykydla mu... Prokletí
jde jistě za ním dlouhých věků strázní.
III.
III.
Jak morem byl by zasažen, tak pách’.
Přeřízli provaz, mocný paží vzmach,
a tělo sjelo, hrst hnijících kostí.
Pod fíkem jáma brzy vhloubena,
tam hozen tiše ve rov bez jména,
by zmizel pro vždy v stínech minulosti.
[209]
IV.
IV.
Tak zapad’ jak v svém letu meteor;
a těžce zamyšlen zpět svatý sbor
v dům Marie se bral... ó smutná cesta!
Šli jako po trní, šli jako v snech,
ne modlitba, jich rtem jen třásl vzdech,
jak vina každá sama zde se trestá.
V.
V.
Na místo svoje každý used’ tich,
a dumal dál, vstal Petr, první z nich,
by otřás’ všemi výmluvnosti žárem:
„Ve knihách Písma psáno jest, on řek’:
stůj bez lidí, pust jeho příbytek,
a jeho biskupství vem jiný darem.
VI.
VI.
Jsme pohromadě, tož jest s námi Pán!
Nuž otevřte již dvéře dokořán,
ať vstoupí sem též zástup učenníků!
Ať modlitby zní hlahol ku nebi,
nám volbu vykonat je potřebí,
nás dvanáct vždy má státi v prvním šiku.
VII.
VII.
Nás dvanáct, všeho svědků očitých
od Jana křtu až v den, kdy v oblitých
paprsky mracích Pán vzat od nás vzhůru,
stát věrně vždy má v svatém nadšení,
neb svědky byli jeho vzkříšení
i jeho vystoupení do azuru.
210
VIII.
VIII.
Z našeho kmene Ischariot kles’
v stín Šéolu. Své viny trest již snes.
Ó bratři, obraťme se k Bohu-Duchu!
Ať s námi jest v té chvíli rozhodné,
ať za nás pozná sám a rozhodne,
kdo hoden místa toho!“ V hlučném ruchu
IX.
IX.
Tu skláněly se hlavy, vlny brad,
kam prvním popraškem sníh stáří pad’,
až povstal Jan, jenž miláček slul Páně.
„Dva z učenníků jsou zde na výběr,
kdo koho uznáš hodnějším, jej ber,
ať sedne v dvanácti kruh odhodlaně.
X.
X.
Zde Josef učenník, zván Barsebas,
zde Matěj; prosím, aby každý z vás
se mýlit nedal, volil z přesvědčení;
zde urna jest, zde lístky, dříve však
za srdcem k Pánu pozvedněme zrak,
ať pomoc s výše svolá naše pění!“
XI.
XI.
S Josefem Matěj na kolena kles’.
A s bratří úst se svatý chorál nes’,
bil o strop jizby, šleh’ v mrak v žalném vzlyku,
pak vstali, lístky v urnu hozeny
a Jakubem a Janem spočteny,
však stejný počet u dvou nápadníků.
211
XII.
XII.
A třikrát voleno a třikrát zas
na oba stejně padl stejný hlas,
jak dojít k výsledku? Vstal Petr vážně.
„Kdo kazí volbu, třikrát její list
na obou stranách odevzdán byl čist?
Ó sjednoťte se, bratři, prosím snažně!
XIII.
XIII.
Či užší volby slepý los má snad
být rozhodčím, to neviděl bych rád,
co kdo máš proti komu, vyslovte se!“
Kles’ v křeslo své a davem zazněl ruch;
zněl zprvu bzukem vyplašených much,
rost’ brzy v bouři, která hvozdem třese.
XIV.
XIV.
Zelotes Simon vystoup’ náhle vpřed,
své ruce jako ku přísaze zved’
a pravil: „Boží blesk mne stihni rázem,
však ty mne k tomu, Petře, vyzýváš!
Andělé boží, buďte moje stráž,
ať jestli lhu, se mrtvý skácím na zem!
XV.
XV.
Já z obou žádnému jsem nedal hlas,
tak vždy zmát’ volbu vaši. Dlouhý čas,
snad pomluva to, stále v sluch mi bije
zvěst podivná, že Josef – zchvať mne hrom,
než vyslovím to, v okamžiku tom,
prý s vlastní sestrou jako manžel žije“...žije...“
212
XVI.
XVI.
Kol v síni ticho. Děs hruď stáhl všem.
Zván Spravedlivý stál tu Josef něm,
pak postoupil a děl: „Nuž, soudci buďte!
Vám vzdávám na milost se, nemilost,
znám pomluvu tu, loká krev, rve kost,
však sami, bratři, prosím, teď mne suďte!
XVII.
XVII.
A tobě za zlé nemám to, ví Bůh,
spíš děkuji ti, v tento svatý kruh
že’s ropuchu tu přines’ plnou jedu,
Pán dokáže, kdo vinen tady jest...
rád z ruky vaší každý přijmu trest,
ať souzen jsem, já Bohem při tu vedu!
XVIII.
XVIII.
Ó jsem-li vinen, mrzký jak dí klep,
ať o berlích jdu odtud, hluch a slep,
Bůh přec i v mraku červa prosby slyší!
Své před ním roucho rvu, na skráni pot,
on Jahvé, slyší mne, on Zabaoth,
jak jeho větry slyšíte, jak dýší!
XIX.
XIX.
Trest beru každý, jejž mi určíte.“ –
Odstoupil klidně. Ticho, v chvíli té
jedenáct dalo dohromady hlavy.
Jan bránil všem, leč propad’, Petra hlas
zněl jako soudcův, až se každý třás’:
„Ať soudí Pán: Pij číš jedové šávy!“
213
XX.
XX.
Klid v jizbě, smrti předtucha a tiš...
Hle, plnou bolehlavu nesou číš,
ji chytne Josef, jenž zván Spravedlivý,
ji nasadí k rtům... Úžas všemi chvěl,
on klidně stanul, heroicky děl:
„Nuž, velký Jahvé, objev svoje divy!
XXI.
XXI.
Já piji jed a piji smrt, ví Bůh,
ať, jsem-li vinen, mlčky splatím dluh,
dluh viny své... ó vizte, klidně piji!
Ať otráví mne každý šťávy lok!
Buď ropucha, buď nabubřelý mlok,
buď stojazykou na jazyku zmijí!“
XXII.
XXII.
A dopil pohár v svatém nadšení.
Kol úžas, podiv, strach a zděšení,
dlaň chytá dlaň a ruka svírá ruku...
Zda padne již?... Zda k šklebu zkřiví ret?...
Kdy začne zhoubný účinkovat jed?...
Kdy svalů křeč prozradí jeho muku?...
XXIII.
XXIII.
Teď již se kácí... Pozor!... Nyní as!...
Leč klidný stojí Josef Barsebas,
ví dobře, proč je nazván Spravedlivý.
Čas kvačí dál, jed zůstal bez moci.
Nad jizbou hvězdy spěly k půlnoci,
a Jahvé zjevil veliké své divy.
214
XXIV.
XXIV.
Zdráv Josef stojí. Petr povstává:
„Tkáň bludů servána jest mlhavá,
nuž k nové volbě, bratři, na kolena!“
Zas urny svoje vzali Jakub, Jan,
a brzy obsah lístků spočítán,
víc nebyla již volba rozdělena.
XXV.
XXV.
Neb všemi jednohlasně Matěj z všech
byl zvolen... Sotva jizbou slyšet vzdech,
odstoupil Josef. Do pláště tvář halil...
„Co platný Boha soud? Klep zůstal klep,
já žiji, nejsem chromý, hluch, ni slep...
Ó trpkou číši, Pane, jsi mi nalil!“
215