XXXIII. PRSTEN.

Jaroslav Vrchlický

XXXIII.
PRSTEN.

[289] Prsten.
Než do boje se bral, své milé prsten vzal, jej navlík’ na prst sobě a děl: „Co bude dál, já nevím, kdybych ale pad’ a umříti měl v bitvě snad, on přijde zpátky k tobě!“ A zmizel za lesy... Dálnými nebesy žeh komety šleh’ v zlobě. Ji všecko poděsí; ví pouze, kdyby v bitvě pad’ on, který měl ji tolik rád, že děl: „On přijde k tobě!“ A minul rok a rok... Den každý dlouhý krok a chřadla, vadla v mdlobě... Ach, s věže jeden skok! Však řekl: „Kdybych v boji pad’, ten prsten v chvíli, co bych schlad’, ten navrátí se k tobě!“ [291] Zní hradem fanfara! Jí srdce zahárá! Ach, již se tisknou k sobě! Do lásky, do jara! K večeři před ní páva klad’, říz’ – prsten blysk’ a v klín jí pad’ – „Hleď, vrátil se přec k tobě!“ 292