II. SETKÁNÍ.

Jaroslav Vrchlický

II.
SETKÁNÍ.

[13] Setkání.
Zda Bábel to byl nebo NiniveNinive, mně těžko říci, v dumě truchlivé jsem viděl město východní, se tmící. Kam dosáhl jsem kolem zřítelnicí, vše byla poušť a zmar a prázdnota a nikde, nikde známky života! Sup lačný jen se v temném vzduchu houpal, po schodišti, jež v šerých spirálách se táhlo v slunce tryskající nach, kdos velký, hrozný tiše, zvolna stoupal. Po stranách jeho neúprosné drahy trup nejeden se stmíval polonahý, změť ženských vlasů s kmeta sivou bradou zde leželo to pokáceno řadou, jak pod sekáče neznámého kosou, půl krví zbroceno, půl jitra rosou. A dole u schodiště mezi stíny se choulil v prachu příšerný zjev jiný jak v smutku schýlen. Ti dva setkali se zde, kde nebylo šakalu ni kryse, oč brousiti zub. Jitra ve sousvětlí se oba příšerné ty stíny střetly ve mrtvých městě, v němých mrtvol sboru. „Kdo jsi? Co chceš?“ – – „Já andělem jsem Moru a tobě jsem jen upravoval cestu!“ všakVšak druhý sotva zvedl sivou hlavu. „Jdi dále, nech si lacinou tu slávu, i bez tebe bych došel k tomu městu, jež zpustošil’s, jsem Smrt, jsem žití jarmo! V můj úřad zde tys přimíchal se darmo, to všecko přišlo by též – ale časem. Tys násilí, já právo!“ Pausa malá, po schodišti Smrt sama vstupovala, co druhý znik’ rostoucím slunce jasem. [15]