XLIII. ANNA STRÉSOROVÁ.

XLIII.
ANNA STRÉSOROVÁ.
[359] Anna Strésorová.
„MítMít v srdci ideal, jenž hvězdou svítí a nezhasíná pro vše stezky žití, je blaho již; však duše vždycky ráda v svůj ideal též budoucnost svou vkládá, s ním snoubí se a pojí, jako k cíli svých snů a tužeb pouze k němu pílí a věří ráda, že ji neoklamá. Jak na sobě to zkusila jsem sama! Den každý vítala jsem, kterým zase blíž o krok jen jsem byla jeho kráse, jak příroda mi mluvívala k duši jak věčný symbol, za nímž zas jen tuší svůj ideal! Ó, hvězdy, vy to víte, jak letěly k vám touhy ňader skryté, co tichých stesků, blažených co přání mi zlatilo to vaše mírné plání! To bývalo, ó, žel, již dnes tak není! Je otráveno každé moje chtění, a přece musím dále, k zhoubě jisté se šinu, proč tak zkoušel jsi mne, Kriste? Jsem žena jen a nést mám obra břímě! [361] A vidíš, v pokoře své skláním týmě, mdlá ruka chytá štětec zas a chvatně jak pod dozorce bičem kouzlí v plátně svět vidin svých, ač tvoří dílo, zkázy jež bude obětí... Ó, mne to mrazí a v barvy náhle palná slza stéká! Tak bylo tobě, Kriste, za člověka když ochoten byls život svatý klásti, tak v Olivetské zahradě se třásti tys musil, jako já se chvěju tady. Vždyť věděls, rovněž marně umřeš, všady zlo dále bude bujet jako dříve a člověk trpět. Proč mé duši snivé jen odhalil jsi budoucnosti clonu? Já nejsem silná, Pane, viz, já tonu, ó, proč tak učinil jsi slabé ženě? Ó, jindy blažená jsem byla denně, mne pěnkava, jež hnízdí ve zahrádce, svým zpěvem z rána přivítala sladce ve vůni střemchy a modrého bezu. V svém domku, který věnčen thyrsy slezu, já k práci vstala, vděčné svoje oko v jas nebe stopila jsem přehluboko, jen k práci, k práci všecko ve mně hrálo. Tou myšlenkou se jarní slunce smálo, tou cvrček zpíval na krbu, tou hvězdy přes květy nočních fijal vzplály vezdy a v snech mých bylo svátečně a slavně. Ach, to byl život! Zda pojímán správně, já nevím, ale cítím, že byl, posud. Já sama chtěla stvořiti svůj osud svou dlaní, svého srdce vidinami. 362 Já zřela v dýmu kadidla čnít chrámy, v nichž mé obrazy plály v řady věku, svou myšlenkou mluvíce ku člověku let pozdních, v barvách, v liniích jsem žila. Ba nesmrtelnost jsem již napřed pila. Tu žena, které oči v slzách tonou, jsem zřela, klečí mojí před Madonnou, tam profil čistý útlé dívky mladé v slib lásky pod můj obraz kytky klade, tam poutník uprášený cestou znaven se staví ohněm svaté víry tráven a loká něhu, která z mého štětce se chrámem vznáší z obličeje světce. Tam děti pletou věnce v svátku chvíli, by díla ruky mojí ověnčily, a v dílech těch já žiju dnes i zítra. Mé touhy, přání, sny dívčího nitra, vše zosobněno v světců řadě žije tvým jasem tknuto, věčná poesie! A první úspěchy mé! Trnu žasem! Ký div, že toto všecko věřila jsem, že v budoucí mou slávu jsem se vžila, že snad jsem, Kriste, příliš zpupnou byla, že největší to, neslýchané štěstí, jež dáváš člověku zde, aby nésti moh’ svůj kříž lehčeji, že lásky darem jsem povrhla, svým uchvácena žárem. Jej vidím posud. Sličný byl mladý ctný kavalír, erb jeho neměl vady, on jmění měl a zámky, v dáli slyšel o obrazech mých, v moji dílnu přišel, však místo obrazů – mne viděl pouze. 236 To nestačilo tenkrát mojí touze, to urazilo klíčící mou pýchu, já nepoznala oheň, jímž plál v tichu, že pravý byl, bez sobectví a ryzí, já střásla jsem jej, hmyz jak střesem s řízy, a s lehkou myslí jsem to udělala. Zřím posud v snech svých, kterak tvář mu vzplála, jak polo žalost, polo hněvy v zraku stál v mojí dílně, škubal ve rozpaku na kordu svého koši třásní pestrou. Pak odešel a s uměním, svou sestrou, ba víc teď s miláčkem své duše, zbyla jsem sama, láska mne již opustila, já nemohla podlehnout spánku moci, já bděla, a tu viděla jsem v noci, jak Láska stála v středu mojí dílny jak bílý stín, bůh veliký a silný, jak před obrazy mými v hořkém lkání svůj luk zlámala v svojí božské dlani, svůj vínek z růží sundala si s hlavy na práh mi složíc trnový laur – slávy a smutná, slzy v očích, bledá celá jak z dílny mojí provždy odcházela. Stůj! Darmo za ní já jsem volat chtěla! Již bylo pozdě. Mráz a horko v těle, já oddala se štětci nyní cele; jen umění mi idealem bylo, jen najíti a vykonat své dílo! Ne chrámy jen, já začla panské hrady svým štětcem zdobit, zjevů celé řady v mé duši vstaly, obraznosti síla 364 jak lidstvu od věků je vybájila. Já vhroužila se v těžkou ducha práci, šla s vědy kahanem, kde v tmách se ztrácí již stopa každá, peruť dál jsem hnula, na kahanu pochodeň rozžehnula a krásou oživené stíny mythu jsem v báseň stkala plnou svého citu. Mně Hesperidek sady z kořen stály i celý Olymp, satyři se smáli, a bozi žili v stálém hodokvasu, oceán starý země květnou řasu rty líbal uctivě a v hvozdech, stráních svět radostí se zpíjel v dumách ranních. Již v zámku Neuilly komnat bílé stěny jak listy přede mnou, hle, otevřeny, tam pro věčnost jsem volně měla psáti sen duše své. Já začla malovati, já byla plna odvahy a vznětu, v mé duši přes noc vypučelo květů z mé práce denně! Vítězství mé jisté! Já stála u cíle! V tom uznals, Kriste, za dobré zkrušiti mne těžkou ranou, žluč podat rtům, jež zpíjely se manou. Sen příšerný jsi spustil na mé řasy; jej jako okno na budoucí časy ty’s otevřel tak přísně, bez ohledů v mou duši vrhnuv nekonečnou bědu. Já viděla, co ruka moje stvoří, jak v blízké budoucnosti všecko shoří. Ó, hrozné, co v té prožila jsem chvíli! Zvon bije v poplach a chodbami kvílí, žeh osvěcuje schody, okny šlehá, 365 dav zmatený a překvapený běhá, chce hasit – darmo! Nikde dosti vody, žár větší, již se dolů řítí schody, kvil, nářek, praskot, dýmu, jisker snopy, jas noční nebe v krvavý plášť topí; já – nevím, kde jsem z hlubiny snů vstala – jsem zřela sebe, divě pobíhala jsem síněmi, své ruce rozprostřela, jak obrazy své chrániti bych chtěla, je krýti tělem! Ale požár děsný již neustal, svůj rozpoutal rej plesný, já zřela v tvář mu, byl to démon rudý, táh’ všemi jizbami své pružné údy a hrstí plamen všady rozhazoval, tu do krbu se, do záclon tam schoval, šleh jazyků stem po zdích a ty v blesky se změnily, mé sžíhajíce fresky, a tančily po díle snů mých divě a lízaly mé ruky stopy chtivě, psi pekelní! A král jich, démon zkázy, měl rysy jeho, ó, ten pohled mrazí! měl tahy zhrzené mnou druhdy lásky. A život můj, v ty staré vtělen zkázky, v ty bohů postavy a faunů, celý se rozpad’ v popel, dým a na čoud ztmělý hrad v rumy kles’, jej zřím, jak v rumech stojí. A já se probudila. V jizbu moji se jitro smálo. – Sladké kouzlo rána! Přede mnou práce moje rozdělána, to sen byl pouze, sáhla jsem si k hlavě, tam strháno cos bylo, sny o slávě se jako stíny šklebily mdle na mne, 366 mé představy a illuse – vše klamné! Já cítila, kdos zlomil moji sílu, můj vzlet, mou odvahu! K svému dílu já nemohla se vrátit, sotva snesla jsem pohled na ně, zdrcena jsem klesla jak obviněna na své duši z vraždy. Já vstala – ale otrávena navždy. Ty, Kriste, víš teď, s jakou resignací se vláčím denně k této svojí práci, o které vím, že napřed odsouzena, že zmaru propadne! Ó, jaká cena to života a snů a dum a touhy! A všecko, všecko marný trud a pouhý, mé dílo dobu příští neuvidí, neslétne k němu vlídné slovo lidí, mé jméno zapadne, jak dílo shoří. A přece, Kriste, pluji v tomto moři, jež pode mnou své děsné vlny choulí. Jdu za svým cílem s odsouzence koulí na každé noze a na rukách s pouty. Zřím zmarem naplněné všecky kouty, znám osud svůj, neklnu svému věnu, jsem zdrcena, vždyť takto stih’ jsi ženu, jdu opřena o myšlénky té holi, že co mne takto trápí, rve a bolí, též stihne lepší, než jsem, jinak zase, že bídný prach jsme v prostoru a čase, že každý, kdo tu hledá, bádá, tvoří, v tmy budoucna se v nejistotu noří, že každý na zdařbůh své dílo dává 367 ať dřív či pozděj v plen, že všecka sláva je illuse a v naše sny a chtění že nežli živly člověk lepší není, že bludičkou cit, každá vůle třtinou. Tak postavy tkám, které jistě zhynou, jdu bez útěchy žitím, v smutku, sama, vím pouze, že můj ideal mne zklamá. 368