V. ZKUŠENOSTI VICVAMITRY.

V.
ZKUŠENOSTI VICVAMITRY.
[35] Zkušenosti Vicvamitry.
Byl Vicvamitra plný dobroty a plný soucitu a ohledů, ni brouku neublížil ani květu, což teprv člověku! – Však co to platno? Zlý osud nad ním visel tajemně, že nejlepší, co smýšlel a co chtěl, vše viděl křivě národ, křivě soudil, že dobrého zval tvrdým tyranem, a laskavého lstivým despotou, a soucitného bídným pokrytcem. Ba nejen národ, vlastní jeho choť též nevěřila jeho věrnosti, jej měla stále v podezření zlém, ač cudný byl jak lotosový květ na vodní tůni břehům vzdálené. Choť zrádcem zvala jej, ač milerád vše pro ni udělal a pro ni snes’, co skytla jeho říše bohatá. Nic platno. Nevěrný byl v jejích očích, nechť své by proto stokrát vyplakal. [37] Zlý smutek z toho padl na krále i trudil se a neměl pokoje, na loži svém se v bdění převaloval, a jitřil se a krušil výčitkami, však marnými; lid vedl stále svou a svou též vedla stále královna. Tak pod tím hořem, které nezasloužil, vad’ Vicvamitra jak list v jeseni a zahradami svého paláce i chodbami se ploužil jako stín. Tu přišel k němu starý Narada, ten braman, obyvatel pralesů, ctný s dlouhou bradou věkem zbělelou. Byl moudrý velmi. Králův smutek zřel, jen málo slyšel z jeho zpovědi, své obě ruce skřížil na prsou a ukloniv se takto hovořil: „Můj dobrý králi, já ti radu dám. Svou obrať povahu a zvítězíš; buď tvrdý k lidem, kopni žebráka, když s hnisem v cestu se ti namane, a těla otroků svých přejížděj, když sklánějí se nice před tebou, svých vozů kolesy, svou zavři dlaň před sirotami, zlým buď despotou, jímž tebe prohlašují, pokrytcem buď nejen lidu, buď i choti své, když chtí tě takým. Tisíc bajadér si k loži spoutej, můžeš to, jsi král! 38 Kde září květ, jej urvi barbarsky, kde trpí kdos, jej zašlap, ať si mře, ba nevinných pod slonů těžké nohy schyl denně hlavy a čím víc, tím líp, a věř mi, krajem brzy rozletí se hlahol slávy tvojí: Velký král! Děs dračí v patách jeho průvodu, smrt sedí v pláště jeho záhybech, a v důlek dlaně jeho sedí moc! A na kolena budou padati, kde ukáže se jen tvůj palankin, a žena tvoje ráda v loži svém si tigra královského uvítá. Tak zachovej se, budeš spokojen, to rada moje!“ – Chtěl již odejít, a obrátil se ještě na prahu a viděl krále. S hlavou skloněnou zde seděl jako hříšník největší a slzy tekly jemu do vousů přes bledé tváře, ret se slabě třás’: „Já děkuji ti, dobrý Narado, tvou radu vede jistě zkušenost a znalost lidí, jistě pravá jest a k cíli vedla by – však odpusť mi, já nedovedu jiný být, než jsem. Spíš trpěti chci všecko zneuznání od národa i ženy; v bolestech se hrobu dočkat, záhy zšedivěv, než býti zlým, když v jádru dobrý jsem. 39 Já nedovedu to, mně odpusť již, že stěžovati vůbec jsem si moh’. Má každý právě nésti osud svůj, když nemůž’ změniti svou povahu.“ Chtěl Narada již překročiti práh, však vida v slzách takto svého krále, se vrátil k němu. Chvěl se jeho hlas: „Já zle ti radil, teď to nahlížím! Trp ještě více, zůstaň dobrým však, to vrchol všeho, šťastný budeš přitom v svém neštěstí...“ A k nohám klesl jemu a oba starci spolu plakali... 40