XXII. ŠIMON CYRENSKÝ.

XXII.
ŠIMON CYRENSKÝ.
[203] Šimon Cyrenský.
Když k „lebek hoře“ křížem zatížen se Spasitel bral, více bolestí než břevnem dřeva zhroucen ku zemi, tu objevil se prostý z lidu muž jej vida klesati pod těžkým jhem a ochotně se nabíd’, na horu kříž dovléknouti. Vzal jej na bedra a napjal paží athletických sval a kráčel vedle Krista v potu svém, že Spasitel si oddech’ na chvilku. U cesty záhybu žen Judských sbor na průvod čekal. Jedny zvědavost sem vedla pouhá, druhé pravý soucit a pověst o velikém proroku. Ty hlavy vzpínaly a zřely vstříc, jak blížil se ten průvod truchlivý, Šimona zřeli tvrdou tuří šíj pod tíhou kříže chýlící se níž a Kristův zřely svatý, světlý zjev, jak vedle něho kráčel uvolněn. [205] Tu začly náhle mezi sebou spor: „Ten Ježíš jest, jenž nese těžký kříž!“ „Ne, nikoli! Ten, jenž jde vedle tich!“ „Ten silný přec jest Ježíš!“ – „Nikoli! Ten božský mírný vedle!“ – „Není“ – „Ano!“ a hádka rostla. Svatou hlavu zved’, na jejímž vlasu slina žoldáka se v hvězdný odlesk zvolna měnila, teď Kristus, jakby z dumy probuzen, Šimonu na rameno zaklepal a pravil tiše: „Děkuji ti, dost; sám donesu tam své již břemeno!“ A mlčky převzal od Šimona kříž a mlčky napjal síly poslední pod jeho tíhou, když pak na zem kles’ o kámen zraniv skráň svou velebnou, až krve příval zbarvil ostrý štěrk, tu slyšel jednosvorný výkřik žen: „Ten přec je Kristus!“ – Víc již neslyšel. 206