XXXIV.
TAJEMSTVÍ VELKÉHO PÁTKU.
[293]
Tajemství velkého pátku.
Dnu zlatému princ Odo otevřel
zrak zkalený, před sebou otce zřel,
stál v dlouhé, bílé říze jako sníh,
bez meče, šedivý vlas v prstencích
tvář bledou jímal a jak v bílý dým
na hrudi splýval s vlasem šedivým.
Jen mlčky, vážně kynul synovi,
ten hbitě povstal v rozkaz hotový,
za otcem kráčel, ten jej chodbou ved’,
až posud brvy, hlasu nepozved’.
I prošli hrad, vše síně, zbrojnice,
vše pokladny, kde šperků směsice
a skvostů spousta, zbraní, nářadí
se vrší na věže a hromadí,
kde plane kov a tmí se aksamit
a v kožích zvěře mnohý meč a štít.
Pak chodba zas, kde stínů šer a chlad
a v rámcích černých pouze předků řad.
Šli jídelnou a zas tu sál a sál
se otvíral a každý v slunci plál,
ten fantastických barev nádherou,
ten směsí příborů plál veškerou,
ten řadou velkých rohů buvolích
na trojnožích a kůžích sobolích,
ten směsí pohárů a šachovnic,
ten kůží tigrů, medvědů a lvic,
[295]
ten stropů zlatem, stříbrem zrcadel,
ten baldachýnem purpurným se skvěl,
kol něhož tři sta křesel do kola,
v jichž středu trůn jak slunce plápolá!
Po stěnách sálu visí pestrá zbroj
a přílby s chocholy a lesklý kroj,
a štítů kruh s barvami znaků všech,
s růžemi vzadu v temných čalounech.
Pak sešli po schodišti z mramoru
přes galerii dolů do dvoru
a nahlédli jen plaše v špižírny
a zásobárny, psince, konírny
a v stáje, jizby čeledě, kde v sen
dlel pohroužený žoldák nejeden,
před sebou kostek hru a vína číš...
Po schodech tisíci pak lezli výš,
až na cimbuří rozhlédli se v kraj.
Před nimi v dálku otvíral se ráj,
pod valy tměl se skály tes a bok,
jejž valné řeky jímal stříbrotok,
jak v mlhu vdechnut byl most zvedací;
od něho do kraje se obrací
šik topolů, jenž bílé cesty lem,
a louka, louka, louka kraj až sem.
Dál pestré lány polí zas a zas,
kde zlatem zralý plál a chvěl se klas,
les na obzoru posupně se tměl,
jak smavý luh by v čele vrásku měl,
vzduch jako zlato třás’ se nad vodou,
nad lukami a dýchal lahodou.
Zde stanuli, zde jejich cesty cíl.
Kmet jitra dech zde plným douškem pil,
syn za ním chůzí znaven po schodech
si, patře v dálku, z hloubi ňader vzdech’,
296
a mlčky oba v slunce zákmitu
jak sochy bez pohnutí stáli tu,
jak vedle zimy jaro, zřeli v dál.
Po dlouhé chvíli pravil stařec, král:
„To vše jest naše, co zde vidíš kol,
a přec můj život, hochu, jeden bol!
Otráven celý jako snětí klas
vždy nad hrobem stál všeho a se třás’.
Tak předčasně můj zbělel vous i vlas.
Proč? ptát se budeš. Běda, upadlo
v mé duše druhdy jasné zrcadlo
zde všeobecně platné říkadlo:
Já narodil se – hrůza, hrůza, děs! –
na velký pátek, a to, hochu, věz,
již v sobě nese kletby zárodek,
jež věší na paty se celý věk.
Kdo narodí se, hochu, v tento den,
jest divným darem božím obdařen,
že, kam se hnehne, kde stane, prodlí mžik,
zří, na tom místě kdo byl zavražděn
ať před lety, ať třeba před chvílí.
To jedno v tom se jistě nemýlí,
zří všady děsné vraždy oběti,
a věř, nevyjdou z jeho paměti
a v stopách jejich kráčí prokletí.
Tak bylo se mnou. Často mladý hoch,
na místě, kde si jiný hráti moh’,
já v středu druhů náhle němý stál
a v souzvuk druhých zajásat se bál.
Proč? Mrtvolu jsem vždycky viděl kdes;
v kout hleděl jsem, tak větří prý i pes...
To rostlo se mnou, táhlo mými sny
a mládí sladké kalilo mi dny.
297
Však přišlo hůř v mé noci svatební,
ten výkřik posavad v mé duši zní,
já k loži zpitý ženu svoji táh’
a zřel – jak na něm v krvi leží vrah,
kýs praděd můj! – zrak ve sloupu a v tmách...
Já ženu odstrčil jak šílenec...
Kam hnul jsem se, stál všady kostlivec...
Můj otec zemřel, králem já se stal,
plál v lesku světel, ve purpuru sál,
kol baronů a pánů valný sněm
a spanilých žen luzný diadem.
Ve zvuku trub a kotlů víření
a v davů zpilých bouřném nadšení
já kráčel k trůnu v této oslavě,
v své ruce žezlo, vínek na hlavě.
V tom jak jsem k trůnu o tři stupně stoup’,
zřel v davy jásající v před i v hloub,
a k trůnu zas – můj zrak se stočil v sloup.
Na křesle dědů, kam jsem sednout chtěl,
já opět mrtvolu jsem uviděl,
v cár purpurný se halila a krev
jí tekla z ňader. Hrůza do všech cev
mně rozlila se na ten děsný zjev!
Já zavrávoral, tak mne zchvátil děsděs,
a před trůnem jsem bez vědomí kles’...
A tak to šlo mým celým žitím dál,
kde prodlel jsem, kde modlil se a stál,
já mrtvolu zřel, třeba před lety
již klesla tam... Ten osud prokletý
šel za mnou vždy, já vzal jej za podíl,
že v pátek velký jsem se narodil...
V ples panstva, lidu já byl beze slov.
Já bál se v otců vlastních vstoupit krov,
298
neb kam jsem patřil všady do kola,
vždy ležela tam, stála – mrtvola!
V jich loži spát, na křesle sedět jich,
já všady viděl Kainův děsný hřích,
jen vraždu všady, jež tu spáchána...
Já na modlitbách bděl jsem do rána,
já potil se, já k nebi ruce zved’,
já záhy sešedivěl, sestár’, zbled’,
ba šílencem já stal se naposled!
V uhlíře chatrč, dole v podlesí,
již vroubí dálný hvozd jen s nebesy,
já zaved’ choť a snil – ó marný klam! –
že aspoň čirá nevinnost je tam.
Na slámě sotva došků plísní kryt
já v ženy objetí chtěl šťastný být,
by v komnatách mne panské nádhery
mých předků nestrašily příšery.
Však marně – i zde v stínu kdosi dlel
a lidskou tvář a podobu on měl,
já kročil blíž – ó Bože, co jsem zřel!
Zde rovněž kdos’ byl zabit před lety!
Vztek lomcoval mnou. Proč mám prokletý
já pouze být? Já ženu v lože strh’,
ji objal a jak zvíře v lesy prch’...
Mé nové muky začly později...
Tlum nových zatím povstal nadějí,
však bázeň za nimi a hrůza zas,
zda nezrodíš se v osudný ten čas.
Já s hrůzou vítal každého dne zář
i jeho skon, chtěl klamat kalendář,
299
chtěl otupiti předtuchu a cit,
neb velký pátek právě den měl být,
kdy, hochu můj, jsi měl se narodit!
To dědictví ti nechat, jehož jhem
jsem léta hynul, děsným bylo snem,
čas, Boha oklamati, myslil jsem!
Vše marno. Svatý týden začal již...
choť churavěla, rostla moje tíž,
muk mojich vřela vrchovatá číš!
Muk nejhorších jsem prošel plameny...
Tak šťastně minul čtvrtek zelený,
tu velký pátek v chmuře mraků vzplál,
nad choré ženy ložem já jsem stál
a chvěl se, třtina, potácel a bál.
Ó strašná kletbo mojí rodiny!
Jak hlemýždi se táhly hodiny,
z nich každá mohla neštěstí tvé nést
a novou muku do mých pustých cest,
a nikde, nikde, nikde spásy zvěst!
Jak prošlo poledne, již nevím dnes,
já šílil, hodin rachot byl mi ples,
neb každé spěch jen záchranu tvou nes’.
A jak se každá nachýlila v pád,
já nadějí vzplál a zas hrůzou pad’.
Svou dýku pozvedl jsem tisíckrát
bych ženě v hruď jí vlnící se vbod’
a raděj zahubil svůj celý rod,
však vždy mne starý lékař zadržel,
jenž v hrozné noci tenkrát se mnou bděl.
K orloji dědů upíral jsem zrak,
v své duši peklo, na svém čele mrak...
V tom dvanácté zvuk v kraj se rozhlučel.
300
Vzlyk ženy – chrapot – zápas zoufalý,
tma padla na mne... Zámkem do dáli
se neslo dvanáct ran... ó v sluch mi zní
jak moje vlastní hudba pohřební,
já k zemi kles’ bez vlády, moci, sil,
a v tom jsi, hochu můj, se narodil...
Zda prchla chvíle hrůzyplná již,
zda její lem jsem zachytil – ó tíž!
můj život ona deptá do dneška
divý hlod a výtka přetěžká!
Zda staré kletby, starý neseš svor,
zda volný jsi a mátoh prostý tvor,
to vědět chtěl bych... blízký smrti dnes
tě vedu sem, zřím klidně do nebes,
na klasů lány, na mlčící les,
a ptám se tě v své duši strach a děs:
Zřel’s, – dvacet roků stár jsi právě teď
a prosím pravdu, dej mi odpověď!
Zřel’s, kam jsi vkročil dítě, hoch a jun,
v hrách, na kolbách, ve zvuku bubnů, strun
kdy mrtvolu na místě, kam jsi vstoup’?“
Princ Odo patřil v kraj a s věže v hloub,
pak zdiven k otci obrátil svůj zrak
a pravil klidně: „Nehleď do oblak,
hleď, otče, na mne!“
Stařec oněměl,
jak osyka se na svém těle chvěl.
301
„Co vidíšvidíš, otče? – Mladý jsem a zdráv!
Či něco vidíš? – Na louce tam brav
se klidně pase, šumí tiše háj,
a pastýř stádu hraje na šalmaj,
nad námi skřivan jásá, něha, klid
se nesou vzduchem, radostí jenž syt,
věř, drahý otče, rozkoší jest žít!
Rci, vidíš něco v světa okolu,
rci, vidíš rovněž tady mrtvolu?
Zde ráj a klid“...klid...“
– „Ne, zřím ji v hloubi tam,
kam ženu nevěrnou jsem vstříc vrh’ tmám!“
Princ Odo s věže navrátil se sám.
302