XXXIX. BURCHIELLO.

XXXIX.
BURCHIELLO.
(1439.)
[327] Burchiello.
Ruch velký dnes v ulici Calimala, „nel bilicato centro della terra“, jak v Burchiella sonetu je psáno. Sem sešli se: Mariotto d’Arrigo zván Davanzati, Acquettino Prato, náš přeučený Battista Alberti a messer Anselmo, druh jeho v písni, a kanovníci florentští a z šlechty, co pojala jich síňka holičova. „Jak vrátil se?“ – „Jak vedlo se mu v Římě?“ – „Byl u papeže vskutku?“ – – „Ba, jej holil, náš Burchiello,“ učeň odpovídá, „však uslyšíte sami, zde můj mistr!“ A Burchiello vešel s vážnou tváří, jak z jeho Svatosti by pad’ naň paprsk, všem dvorně poklonil se, ruku stisknul a kynul v druhou jizbu svojí dílny. [329] V té první holilo se, ale v druhé se bavilo a klepalo, až běda! Ba, ulicemi města sličná dívka neb mladý panoš neprošli, by o tom zvěst do holírny nepřišla, kde jaká se loutna ozvala kdes pod balkonem, za noci měsíčné, sem její zvuky vždy echem padly; města velká tepna zde znovu bila v bystrém rozhovoru a kořeněném, vtip tu vyzněl v sonet, a všichni smáli se a zatleskali. Stál Burchiello v středu svojich přátel. – „Nu byl jsi v Římě?“ – „Papeže jsi holil?“ „Ach, na to, hoši, budu pamatovat! Já holil všecky vás, a Medicejský ví Lorenzo, jak moje břitva jezdí. Však holit papeže! – to jiná práce!“ – „Byl’s uvítán přec?“ – „Zcela, jak se sluší. V síň vpuštěn jsem byl dvěma kanovníky, hoch za mnou nesl umývadlo s mýdlem, a s druhé strany vyšel Svatý Otec, jak slunce zářil ve své bílé říze. Já padl na kolena, jeho trepku jsem zbožně políbil – a vytáh’ břitvu a o rukáv ji tiše obtahoval. A vlídně pravil ke mně Felix Pátý: „Tys také básník, asi jak byl Dante a Petrarka?“ Já pozved’ oči k nebi 330 a nevěděl, zda křesťanů všech otec mně lichotí, neb žert si tropí ze mne, a skromně děl jsem: „K těmto výším nikdy já nezašilhal v bázni, Svatý otče! Je pravda sic, Orcagna Ondřej malíř, kmet letitý, jenž vedle štětce perem vlád’ obratně, se druhdy sklonil k hochu a verše své mi poslal, – to je pravda! Však Petrarka neb Dante, Svatý Otče, tam nikdy nedostoupím ve své snaze, neb vždycky v boji vavřín je s mou břitvou.“ – „Nu, to je hezké, že’s tak skromný, hochu,“ děl Svatý Otec, „četl jsem tvé znělky; jsou divné dost, já rozuměl jen málo, však vtip jest v nich.“ – „To všecko, Svatý Otče, je čisté, ryzí Florentinské zboží,“ já na to pravím klidně. „Našich ulic a našich klepů trdlice to denní, to jepice, jež přes den poletují, by znikly dřív, než slunce padne v Arno.“ „Však, doufám, dobře umíš holit brady, líp nežli verše psát?“ – děl Svatý Otec. – „Já přičiním se jako slabý člověk!“ A již jsem mýdlo třel a sněhobílý kol svaté šíje ubrus uvazoval. Mé ruce chvěly se, a brada třásla. 331 – „Nu začni, Burchiello,“ – pravil papež, „a dokaž, jsi-li holič jako básník. Než oholíš mne, sestav v zdobných rýmech své přání, které vyplnit chci tobě za odměnu tvé služby. Hol a rýmuj!“ A Svatý otec smál se z plna hrdla, půl namydlený a půl ještě suchý, a moje břitva začla již svůj tanec. Ach, páni, krutá pro holiče práce! Ta brada strniště jak pokosené, já dře a dřel a při tom skládal rýmy, ví Bůh sám, jak v mé hlavě tancovaly, já zadrh’ nejednou, však Svatý Otec jen smál se, jako řek’ by: Co to škodí, pár kapek krve, jinde víc jich teče po křesťanstvu všem, tvá to vina není, že tak mám tvrdé, nepodajné vousy. Však brzy já vám přišel do nadšení, a břitva lítala, že jen to hrálo! To byla radost! Jako svěží růže pod břitvou tvář Svatého Otce kmitla, tak hladká jako podlaha jest v zámku tam Lorenzově. Jedna vonná růže! Však, co jsem prožil při tom, páni bratři! Ta myšlénka: Křesťanstva všeho hlava je pod tvou rukou! Jedno zaříznutí a Svatý Otec – Hrůzo domysliti! Co divných obav letlo mojí hlavou, co starostí, co děsu! Pak mne zavrou a pověsí neb spálí, řeknou ještě, že byl jsem k tomu podplacen či najat, že snad jsem nástroj v ruce politiky – 332 a tu vem čert! Jak třtina já se klátil a zmítal, věru tenkrát moje břitva víc měla rozumu,rozumu než sám pán její. Pár trapných chvil a dílo dokonáno. Svou zastrčil jsem břitvu, přehluboce se uklonil až k zemi, do zrcátka se potěšen zadíval Svatý Otec, měl jistě radost z hladké svojí tváře, a pravil dobroty pln: „Nuže, hochu, ty’s dobrý holič – ale teď chci báseň!“ A já jsem spustil již, smrt na jazyku: „Můj bratře, nikdy ženu neber sobě, neb zármutek a trud jen schystá tobě, věc nejhorší jest, v světě ženu mít, já zkusil to a mohu dosvědčit. Kdo ženu má, jest všeho dobra prázden, jest bolestí a strastí pravý blázen, ó nebeř ji! Neb strast si béřeš jen a stálou muku ve svůj den i sen. Hleď, druhdy já jsem tučné bříško míval a s bratry veselil se, pil a zpíval, byl vítězný jsem, mladý, veselý! Teď hubený jsem, celý zvetšelý, to proto jen, že ženu jsem si vzal, a s ní jen utrpení, trud a žal, neb v manželství jen z druhé slabiky 333 jest pravdou – pouze nářek všeliký, a proto, brachu, ženu nebeř sobě a budeš zdráv a vesel v každé době!“*) – „To hezké verše,“ pravil Svatý Otec, „však smysl jejich poněkud mi cizí.“ – „To věřím rád,“ já odpověděl na to, „neb vaše Svatost neví, co jest žena.“ – „A co chceš s tím, můj milý Burchiello? – „Vy řek’ jste, Svatý Otče,“ pravím k tomu, „že jako smím si něco vyžádati za práci svou!“ – „Nuž, co je libo, žádej, však jak tvá žádost souvisí s tvou básní?“ – „Ach, zcela dobře,“ pln pokory pravím, „já ženu mám, a radš bych ženu neměl, a jestli nyní oholil jsem dobře tu drsnou bradu vaši, Svatý Otče, pak prosím za to: Zbavte mne mé ženy! Vy všecko můžete, vy klíče máte od ráje, pekla, a já žiju v pekle, jen slovíčko, a mohu žíti v ráji, ach, Svatý Otče, zbavte mne mé ženy!“ A hořce lkaje pad’ jsem na kolena. ______________ *Parafráze veršů Burchiellových 334 Svou tvář v zrcátku stále prohlížeje děl klidně Svatý otec, Felix Pátý: „– To nejde, hochu, nerozloučí země a nebe nerozloučí, co tu spjato; víš, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Měl’s volnou volbu. Jestli čerta na krk si’s uvázal, s ním zatoč podle chuti, však rozvázati, k tomu nemám práva a moci ani já. Jdi, Burchiello, jho svoje dál nes, křížek svůj má každý, náš Spasitel měl větší, k tomu rýmy a sonety si neskládal v své trýzni!“ Pak v kapsu sáh’, dva dukáty mi podal a papežské své dal mi požehnání a usmál se tak otcovsky, tak vlídně, – však ženy nezbavil mne Svatý Otec. Tak vidíte, proč do Říma jsem chodil? Dost oholím já tváří ještě, rýmů dost napletu, však nezbavím se ženy.“ Všech hlučný smích by na to odpovědí. 335