XLI. ZASTÁVKA V LESE.

XLI.
ZASTÁVKA V LESE.
[345] Zastávka v lese.
(1522.)
„Ba, takového čerta na mne si moh’ jen Alfons vymyslit, zde každé hnízdo zrádné, klamné, čert aby chtěl zde správcem být! Vše sváří se tu, v odboj zdvihá, než mrkneš, krev je prolita, a lesem jedeš-li, tu číhá za každým stromem bandita. Tam zatím světlem sály září, tam hudba zní a dívčí smích, co s mrzutou zde bodám tváří zmdleného oře v let a mih. Jak těžce spřádá se tu sloka mé epopeje, ví sám Bůh, ach, v lesku jednoho tam oka jak okřídlen můj lítal duch!“ To myšlenky jsou Ariosta, jenž Garfagnany krajem jel, jak žebráka dlaň pláň tu prostá, dál na obzoru hvozd se tměl. [347] Tam projet musí, nežli může kams do vsi zajet na nocleh, co najde? – V bídné krčmě lůže a v bídném loži – stáda blech. To věru ďábelské jsou spády do čiré noci tak se hnát, nad Bajarda to kavalkady v zakletý čaroděje hrad! Již les ho cloní, zmírní jízdu, v svou báseň zapřádá se v snech, jen ku lidskému dojet hnízdu, než noci šer by na kraj leh’. „Stůj!“ náhle zahřmí, proti němu tři chlapi v stínu ukryti se tyčí, v uzdu padnou jemu vousatí, mrační banditi! Plá pod širákem žhavé oko, za pasem trčí bambitky, ach, s bohem nedopěná sloko! ach, s bohem sny a povídky! „Ach, drazí páni“ – čtveračivě on s koně uklání se k nim, „proč bouřlivě a proč tak divě vy chováte se k pocestným? Co mohu, rád vám všecko přeji“ a ochotně odpíná vak, „nač tyto hněvy v obličeji, nač znícený až na krev zrak?“ 348 „Jsou šperky tam?“ dí jeden chvatně a otvírá vak rychle již. To’s potázal se, brachu, špatně, jen listy popsané zde zříš! Však druhý druha za šat smýká, cos šeptá mu, zří plaše naň: „Což neznáš mistra Ludovika, to posvěcená Bohem skráň!“ „Jest ovšem správcem toho kraje, však chudák nemůž’ za to sám, čím týrat musí nás, tím báje vždy krásnější tká písní nám. – Jste, pane, volný!“ k Ariostu se obrací, v němž tuhla krev, „za výkupné když svého skvostu sám jeden přečtete nám zpěv!“ A jeho koně vede třetí dál hvozdem, doupě, krčma tam se tulí skalin ve objetí, šleh’ z krbu brzy družný plam. Již čtyry číše naplněny a vyprázdněny rázem hned, a naslouchaly samy stěny a mistr Ludvík čet’ a čet’. O Haimonových synech četl, o Angelice v Kytaji, kout hrubé krčmy na ráj zkvetl, jak lační všecko chytají 349 ti Apeninu drsní hoši, při žehu louče, krvi rév je ukolébal do rozkoší neznámý, nesmrtelný zpěv! Kam jeti dále? Noc je tady! Tož nové číše rychle sem! A nových bájí nové vnady strou před nimi se jako snem. Tak do rána až čtli a pili a bavili se výtečně a ráno mistra provodili až na kraj lesa bezpečně. 350