VII.
SMRT CHIRONOVA.
[47]
Smrt Chironova.
Až sem ku nejvyššímu tesu plochých skal,
jež trčí v blankyt jako hradu cimbuří,
jsa bolestné se v muce svojí dovlékl.
Já čekal dlouho, zdali nebe nakloní
se k muce mé, já darmo čekal do noci,
v hloub, k výši zmdlévajícím těkal okem svým –
leč Heraklův šíp hlodá stejně jako dřív.
Vím, nemilou se pouze stalo náhodou,
že v ránu pad’ jsem jemu, nevěděl on též,
že Lernejské krev hydry zaschla na něm, jed
že léta v ní tam stajen dřímá otravný,
jenž vzbuzen dotknutím s mou teplou krví vzplá
ve staré síle své, jež sije zničení.
Ó kdybych zvěří byl neb jenom člověkem,
jak rád bych trpěl všecko v onom vědomí,
že časem smrt přec skončí bědnou muku mou!
Ó jakým bych ji vítal plesným paianem!
Však běda hrozná, třikrát běda, titan jsem,
mně Nesmrtelnost hrozná dána za podíl,
té otrok svíjeti se budu po věky!
[49]
A nikde, nikde, kam zrak padne pátravý,
mi vykoupení ani kynout nemůže,
já musím stále trpět zítra jako dnes,
řvát, lkát, se kroutit, svíjet bolestí
a klnout bohům, fatu, kosmu napořád,
či v němém, otupělém odříkání ret
bezmocně hrýzt mohu – trpět musím dál!
To Nesmrtelnosti jest děsné krutý dar,
to věno Olympických, jejichž synem jsem,
oč na tom člověk lepší, oč je tupá zvěř!“
Tak v hrozné bolesti své Chiron naříkal
v žlutý písek skály zarývaje tvář,
zkad valily se slzy těžké, bohaté
v změť bláta splývajíce jemu u kopyt.
A ohavný jak jed mu zuřil v útrobách,
zved’ k blankytové výši tupý kolem zrak
a zhled’ tam černý bod, jenž stále rost’ a rost’,
tím, jak se blížil k němu.
Oči vytřeštil.
Cos jako naděj v hrudi jemu kmitlo se,
že Zev snad svého orla k němu posílá,
že k vůli němu změnil věčný Fata řád,
že ustrnul se nad ním v lásce otcovské.
Však běda nová, záhy z toho procit’ snu,
to nebyl orel Zevův, třeba křídla měl,
však u nohou ta křídla vzduchem chvěla se,
hůl okřídlená rovněž s hlavy přikrývkou,
to Hermes, nesmrtelných věrný posel byl.
50
Již před ním stál a v letem rozpálenou tvář
si okřídlenou holí sladký vánek vál.
„Slyš, Chirone, já v luhu u stád spočíval,
zřel, jak se pasou v slední záři Hélia,
s těžkými vemeny v své chůzi houravé,
na syrinx dvojitou jsem rukou umnou hrál.
Tak dobře bylo mi v té chvíli oddechu!
Však věčná není radost ani Nebeských;
v mou tichou radost náhle černý padl stín,
já hlavu vzpjal, jež v dumě dolů schýlena
jak chytala by duši tónů křídlatých,
a Heraklea viděl stát jsem před sebou.
Stál v tichém smutku tady opřen o svůj kyj,
jímž kácel v prach a bahno temna potvory,
na pleci nesa kůži Nemejského lva
hvězd plnou, skvrn to temně purpurných,
byl smutný v tváři své jak poražený bůh,
když toto klidnou řečí on mi zvěstoval:
„Já stymfalidské ptáky střílel z kuše své,“
– a v jeho hlasu divá bolest chvěla se –
„já všecky šípy vybral z toulce svého již
a kolik šípů bylo, tolik ptáků zlých
se skácelo v svém letu k noze vítězné.
Na posledního ptáka poslední zbyl šíp,
ten, vím to, Lernejské byl krví Hydry syt,
já zapomněl jej umýt těžkém po boji,
v svém toulci nosil jsem jej jako zálohu,
já na tetivu klidně jej položil a zmačk’
51
a střelil po ptáku. Vtom losem neblahým
mi v cestu Chiron vběhl, božský kentaur ten,
a místo bahen ptáka já jej zasáhnul.
On musí trpět nyní, otráven byl šíp,
však umříti mu nelze, nesmrtelný jest.
Mně líto muky bratra, lít ze srdce,
mne netěšilo více nové vítězství,
já cítil křivdu těžkou, kterou bez viny
jsem spáchal na mudrci, samotáři hor.
Já vím, co bolest jesti, zvlášť když bez konce.
Já nespal celou noc, já rval si kštice své,
jak sám bych nesl v hrudi šíp ten otravný.
Já viděl jeho muku, stokrát hroznější,
že bez konce má býti! V těchto myšlenkách
mi stará dávná věštba v pamět připadla.
Víš, dobrý posle bohů, sám jsi při tom byl
nejednou prostředníkem, byť i bezmocným,
že na Kavkazu skále smělý titan lká,
pod Zeva okřídleným že se svíjí psem,
jenž hlodá játra jemu znova rostoucí.
On jak ty nesmrtelný stejně trpět má
až k době, v které zjeví se z Nesmrtelných kdos,
jenž oběti jest schopen, velké, nesmírné,
se vzdáti Nesmrtnosti daru za něj rád,
do stínu Hadu vstoupit mrtvý, lidský stín,
a odříkat se kvasů v síních mramorných
u zlatých stolů, růží též se odříkat
ve kštici ambrosické, pohár nektarem
v přípitcích Otci všech kdy šumně přetéká.
Vím, z Nesmrtelných každý titanův zřel žal
i muku hroznou, v taji každý cítil s ním
a mnohý odvahu měl, soucit vyslovit,
však žádný síly neměl, by se daru vzdal,
té Nesmrtnosti vaší, kterou bohy jste,
52
jíž zjištěno má každý žití pro věky!
Tak nechali jej trpět v ledu, na skále,
ve výši mezi nebem, mezi propastí,
rvát játra jemu orlem, snášet Zeva hněv,
jej v Tartar pohrobiti s horou, na níž mřel,
jej z pátky pozvednouti v Skythských vánic mráz,
jej ostny probodati, jež tká led a sníh,
a nikdo, nikdo schopen nebyl oběti,
dát za výměnu blaho, které nyní zná,
za taj, kterého nezná, poněvadž jest bůh.
Tu napadlo mne k tobě obrátit svůj krok,
jdi k Chironovi, který trpí mukou zlou,
neb vždycky ten, kdo trpí, soucitu má víc
než ten, kdo pouze bolest zná dle pověsti.
Jdi, věrný bohů posle, k Chironovi spěš,
zda nechtěl v muce své by sebe v oběť dát,
za Promethea vstoupit v Hadu vlhký stín
a umřít jako člověk, on by dál moh’ žít!“
Snad právě v chvíli této zhoubný šípu jed
nejvíce zuřil v žilách ctného kentaura,
že z prachu zvedl hlavu, obě ruce vztáh’
a nohy Hermesovy objal zimničně,
že v zraku místo slzí starý oheň vřel
tož odvahy a síly, těchy, naděje
a odhodlání, bradou, v které slzí třpyt
se třás’ jak v hustém mechu rosa bohatá,
se dotknul díků holdem Hermesových noh
a zaštkal vítězící: „Ano, já to chci!“
Však věrný posel bohů nohou zpátky stoup’,
již kentaurův ret žhavý v slzách celoval,
a z úst mu Olympických tato tekla řeč:
53
„Zda víš, co dáváš, víš-li, co chceš za to brát?
Ó uvaž, bohům rovný! Misky váhy té
zda rovny sobě v soudu tvém jsou předčasném?
Co nesmrtelnost zovem, jaký je to dar?
Toť koruna je všeho, po té pídí se
svou písní pěvec každý, malíř štětcem svým
a sochař dlátem, ač je teprv oné stín,
jež sladkým věnem bohů nesmrtelných jest.
Zda Heraklova tobě stačí nabídka?
Jest lepší netrpět a splynout v šer a stín,
či lepší trpět všecko, nesmrtelný v tom?
Zda víš, co je to mříti, zhynout provždycky?
Být stínem mezi stíny, matným přeludem
bez vůle, snahy, citu, tuchy, myšlenky
jen živých postrach němý, bajka, zvěst a nic?
Já, který vodím duše lehkým žezlem svým,
ti mohu říci nejlíp pravdu o smrti
a varovat tě záhy, věru lepšího
si nemoh’ ani posla vybrat Herakles.
Já vím, co smrt je, každý z lidí smrtelných
jak vyhybá se jí a jak jest z duše rád,
když okřídlená moje pata mihne se
kol střechy jeho domu v chatu souseda.
Já rovněž stínů život v nivách Hadu znám,
na loukách asfodelů v divném sousvětlí
jak spějí smutné stíny prchavé jak dým
kol trůnu, u chmurného chotě v hoři svém
kde truchlí bledolící Persefony tvář.
To dobře uvaž, prosím. Dosti možná jest,
že Lernejské jed hydry též se vyzuří
a usne bolest tvá jak děcko v lůžku svém,
jež matkou potrestáno srdceryvně štká.
Věk lidský nic je pouhé proti bohům nám,
to uvaž, velemoudrý, já tě varoval.“ –
54
Však od noh Hermesových božské ruce své
nepustil Chiron více v slzách radosti
a jako velký paian z úst mu kosmatých
se nesl k hvězdnatému nebi řeči proud:
„Já, nesmrtelní, nevím, v jakém bludu jste!
Co nesmrtelnost jest vám, jakým přeludem!
Já s přírodou jenž v shodě žil jsem řadu let,
a ta je božská rovněž, jiné ponětí
mám o tom vratkém daru, jímž jste zpiti vy!
Co krásných nad mou hlavou táhlo plesných jar,
trs hyacintů vonný, krokus ve vlasech,
co ve mateřství tuše s klínem Cerery
let zralých spělo kolem, s věnci klasů svých,
co s vlajícími thyrsy révou, břečťanem
kol v bachantické vřavě táhlo jesení
před zrakem mým – a všecky přešly, zanikly.
Já viděl mnohý žlutý zmírající list
se tulit k ňadrům země s tichým povzdechem
a nebyl, věř to, nářek, byla prosba spíš
o pokoj, spočinutí v klíně mateřském
po dnech zlých veder, plných bouří, vichřice.
Vše naposled se znaví stejným životem,
vše naposledy touží dojít k poklidu
a obejmouti nic, ježjež, věční, hrůzou vám.
Já stoleté zřel ptáky, bydlitele hor,
lvy stoleté se hřívou sšedivělou v sníh,
jak málomocni v chorém stáří vítali
smrt jako vykoupení nesčetných svých běd.
Věř, vyplnit svůj úkol tady, všecko jest
a pak se vzdáti s klidem všeho osudu,
a proto člověka los vždy jsem velebil,
ať malý je svou silou, umem, rozhledem,
ať nesečtené bědy cestou životem
55
mu balvany vždy kupí nové útrapy,
ať oklamá jej všecko, dítě, žena, druh
a jeho skvělé tužby činů mužných zmar,
ať všecko rozplyne se před ním v nic a dým,
to jedno zůstává mu, onen věčný klid,
to ticho svaté Hadu, asfodelů luh
a stínů druž ta věrná v slavném mlčení.
To krásný je přec osud s živly rváti se
a vědět, jaký věčný po tom boji klid,
svým zhrdat sokem, třeba chvíli vítěz byl,
a vědět, jednou s ním že stejný je tvůj los:
ten věčný, hlubý oddech v Hadu končinách.
Nač stále vléci s sebou odvěký ten spor,
jenž nazývá se život, který bez cíle?
To vnadidlo je věčné, staré přírody,
že v mládí každičkému lehký zdá se boj,
však lety roste stále, z pléce na pléci
jej překládat se snažíš, tuhé břemeno,
až v posled klesáš pod ním – co pak chceš než mír?
Ó díky tobě, díky! Nemoh’ lepší dát
mi Herakles než mír tou sladkou výměnou,
já přijímám ji z duše ochoten a rád.
Jsem znaven dlouhým žitím, časů proměnou
a ku prospěchu více nejsem člověku
v svém stáří, sobě rovným předmět úsměvu
a soucitu snad nejvýš, za to Prometheus
co velkých může služeb lidstvu prokázat,
když s bohy smířen stane se otcem lidí všech
a k daru ohně přidá jiných darů žeň,
kterými zjasní pustý život efemer.
Rád ustupuji jemu, rada Herakla
mi sladkým povelem je, bohů pokynem,
já žehnám šípu jeho, na němž hydry krev
se stala spásou pro mne. Jdi, jdu za tebou!“
56
A z prachu zvedl těžko pracující hruď,
jež rovna skále, v boky vzpjal se ohromný
jak v dávné síle svojí. Bolest necítil.
A bezdnem nebes modrých zkolébaných v Noc
dva stíny vznášely se lehce. Hermesa
tknut holí okřídlenou Chiron stal se stín,
na víčkách cítil chlad jen, Lethy krůpěje,
tíž údů zmizela mu v sladké bezvládě
a srdcem chvěl se vzdech mu slasti nejvyšší:
„Jak šťastnými jsou lidé, mohou umírat!“
57