XIII. EPIMETHEUS.

XIII.
EPIMETHEUS.
[103] Epimetheus.
Nechť nesmrtelných pěvců valné řady, těch, kteří bylibyli, i těch, kteří přijdou, za reka svého vyvolili bratra, jenž ohně svatou jiskru slunci ukrad’ a pykal za to na Kavkazu lebi, pak osvobozen Heraklovou střelou se lidstva otcem stal a dobrodějem, typ velký vzdoru, odboje a síly a moudré rozvahy, jež napřed myslí: já, epigon, za velikých jda stopou, dnes tebe volím k látce písně svojí, snad právě proto, že’s povržen všemi. Neb velké sluší velkým; ku menšímu já menší obracím se, božský soucit a jakás vnitřní příbuznost mne nutí, za tebou jíti křivou stezkou mythu, dle svého tvoje objasniti skutky a ukázat, že nebyl’s o nic lepší, však horší také ne,ne než každý člověk. Rek nejsi v smyslu staré poetiky jak bratr tvůj; jsi prostý člověk pouze; dost často chybil’s – nikdy ale zloba tvých kroků nesvedla, jen lidská křehkost, odvěké dědictví to staré hlíny, jež tíží nás od Adama až do dnes. [105] Ó velký stíne kmeta, jehož lebku kdys orel za skalisko považoval, o které zloupenou chtěl rozbít želvu, ty odpustíš, že sahám drzou rukou v kruh zvěstí tvých, ty odpustíš též, Monti, a Goethe, Shelley usmějí se asi nad smělostí mou. Lehce jest se smáti těm, kteří vavřín drží pevnou rukou na čelech pro věčnost. Tak cvrček zpívá a vede svou ve hustém, nízkém drnu, co orel bodem v oblaku se ztrácí, on myslí, vyhrál jsem, neb slyší sebe! Zřím tebe, jak po dlouhé pouti světem jsi s bratrem Prometheem zastavil se pod Kavkazem, kdy od potopy vlhká se třásla země zimomřivá v slunci. Kraj luzný byl a přespanilý kolem, sta zdrojů ve šumících vodopádech se dralo z ňader nebetyčných skalin u věčné hymně, ve panenském sněhu se štíty horstva kryly, dole zeleň jen výskala svou svěžestí a krásou. „Zde zůstanem!“ si řekli oba bratři a zůstali. Ty, hrdino mé písně, jsi chatu zroubil na pokraji hvozdu, jenž plný starých, odvěkých byl cedrů, kde zdroje zpívaly a pily laně, kde každý druhý kmen byl úlem medu a každý keř byl hvozdem ptačích písní. 106 Tvůj bratr výš spěl, lákala jej holá a lysá skála s chudou pouze klečí, nad kterou sup či orel mih’ se letem, jak oblaku stín sedrán bouří v cáry nad bystření spěl, hromných ech jež plna. Ty dole stajen na prahu své chaty jsi pozoroval klidně zlatou včelu, jak jitrocel i tymian ji láká, zřel’s vážku, na křídlech jež oči nosí, zřel’s ptáka, jenž si k hnízdu stéblo snáší, zřel’s kozu, čilimník jež okusuje, a k sobě děl’s, nad mléka hrnci klidný: „Je krásný svět a příjemné jest žití!“ A kol tvé chaty když se mihnul kentaur, tu kýv’s mu v pozdrav, každý faun zde znal tě a Oready s Dryad ryčnou chasou ti do snů hrály bělostí svých údů a tuchou požitků, jež – v snech tak luzny – jed hořký zanechají smrtelníkům. Tu často, dne když přešlo parné vedro a velký, žlutý měsíc z mlh se zvedal, co netopýr bil křivolakým letem o černé trámoví tvé nízké chaty, ku hvězdám snivý zrak ty obraceje děl’s k sobě, v očích všecky zjevy jitra i poledne, tu živou scenerii nesměrné přírody: „Co na své skále tam asi dělá bratr Prometheus? On, blázen, o bohy se pouze stará a o věčnost, mně tato hrouda stačí a v posled oba jedno zvíme přece: nic, které zhltí svorně v svoji náruč nás oba dva.“ – A skoro měl jsi pravdu. Tak v nocích lunyplných, v nocích tmavých 107 jsi pohledem i dumou často zbloudil výš k samotáři ledovců a mlžin. „Co zbádat chce? – Přelstíti snad chce Zeva? To dětinství, já neznám jiné péče, než ráno najít mléka plný hrnec a o poledni sladký sen, když slunce nad chatou zastaví svůj žhavý povoz, a večer světlošek rej v stmělém keři a v zdrojů pěně páži neb hruď nymfy se koupající, to v mé stačí dumy.“ – Tak žil jsi klidný a já skoro ptám se: Kdo větší mudrc byl, ty neb tvůj bratr? Na Promethea zatím žárlil Zeus, že lidstvu z bláta pomoci chce k světlu, rod nový že v své dílně z hlíny tvoří, jenž lepší,lepší nežli pravěku ty děti, by vědom byl si vlastní důstojnosti a příbuznosti s bohy. Chtěl jej lapit i vyslal Merkura. Na božská záda mu vložil těžké břímě různých darů a schopností a sil a sterých výhod, kterými ze zvěře se stává člověk, a rozkaz dal, by tyto všecky dary vždy Danajské, neb co bůh přeje lidem, je danajské vždy. A tak letěl Merkur kol chaty tvé jak hvězda padající se míhal jeho okřídlený sandál nad střechou tvou; pod čilimníkem leže ty’s právě pozoroval, kterak hlemýžď se pachtí travou a jak po jeteli tká stříbro slin svých. Prometheus chytrý však zcela krátce odbyl posla bohů 108 a s rachotem přirazil těžké dvéře své chaty za ním. Unavený Merkur se rozhléd’ krajem, byla noc a mdloba na božská jeho skláněla se víčka jak černokřídlý, řasný, velký motýl. Co dělati? Má vrátiti se k Zevu? Tu uzřel v stínu pinií a cedrů tvou chatu, zaměřil k ní hbitým letem, na okno zatlouk’, a ty důvěřivý jsi otevřel a přijal posla bohů. „Přej nocleh mi!“ – „Rád ze srdce, zde lehni, však odlož vak dřív!“ – Ochotně jsi přispěl mu sundat jej. – „Tak podivně je těžký, rci, co v něm tajíš?tajíš?“ – „Síly, dary, vlohy pro lidské plémě; Zevu, otci světla, se zželelo nad velkou bídou tvorstva, chce pomoci mu; myslil, že tvůj bratr, jenž stále dutou třtinou výš se dívá na hvězdné dráhy, převezme ten úkol, ty dary rozdat spravedlivě tvorstvu. Však on je blázen, nechce slyšet o tom a snadné přec to. Já se nesmím vrátit zpět s vakem tím, ó bídu moji uvaž, buď vlídný tak, mne přespati nech tady, vem za to vak a rozdej všecko tvorstvu, by v moci sil a vloh a ctností mohlo se lepším stát, jak si to Zeus přeje.“ – Tu, Japeta a Klymeny ó synu, v své dojímavé prostotě tys’ podleh’ té nástraze a druhého dne z rána, když za skřivanem zmizel v nebi Merkur, stál’s před svou chatou. Kosmatý lev s družkou 109 se vracel v brloh svůj, ty’s dal mu sílu, o polednách zřel’s v stromě veveřici, jež moudrým okem k tobě pozírala, dal’s křepkost jí a hbitost v jaré údy, pak sletěl holub snivě vrkající na římsu tvou, ty vdechnul jsi mu lásku a touhou nenasytnou, lišce chytrost a ovci dal jsi trpělivost věnem, zřel’s včely chvat ku otevřeným květům a dal’s jí píli, kterou rozdělila si s mravencem, jenž namanul se kolem, dal’s koze chlípnost, drozdu dal jsi píseň a bobru důmysl, svá stavět města pod vlnami a oklamati lovce, dal’s barvu housence, by k zelenému se listu stulila, být nepoznána, a žábě tvar lupenu uvadlého, dal’s bezstarostnost cikadě, jež denně na krbu tvém se šťastná ozývala, třpyt smaltu motýlu dal’s štědrou dlaní, dal’s moudrost koni, opatrnost mezku, jíž v stezkách skalnatých si cestu hledá, dal’s vosám návod k stavbě voštin ve zdích, dal’s orlu vzlet a výsměch dal jsi kosu. Tak’s rozdal všecko, sebe zapomněl jsi a v sobě člověka. Byl velký hřích tvůj? Ty dobrý, v přírodě živ neviděl jsi, oč toho mozek má být lepším právě, byl’s rád, když prázdný vak byl všechněch ctností, jak tušil bys, u zvířat něco platí, však u lidí jsou jabkem Eridiným vždy nových svárů, zápasů a půtek. 110 A lidstvo dál se mohlo válet v bahně dle libosti a to vhod bylo Zevu, své učinil a smál se v radě bohů, jak splnil, co mělměl, a jak těžil z toho, neb zvíře nikdy neuškodí bohu, to můž’ jen člověk – jako Prometheus. A minul čas a zase u tvé chaty stál posel bohů. Opět nechtěl o něm nic vědět bratr tvůj; sám nebyl tenkrát, zjev luzný, ženy zjev stál těsně při něm, ta byla nahánahá, jako z mořské pěny by po druhé se byla vynořila máť Venuše, ta rozkoš lidí, bohů. „Tvůj moudrý bratr,“ pravil chytrý Merkur, „i touto povrh’, kterou za nevěstu mu vyvolil a určil Otec světla a nesmrtelní kterou obdařili všech nejlepších svých darů pestrou směsí, jí půvab na skráň vlila Afrodita, um v hlavu Pallas, Ares odvážlivost a Zeus život skoro nesmrtelný, hleď, jak jest krásná!“ A v tom právě měsíc z mlh vynořil se báječný a plný a ty jsi viděl zlato dlouhých kšticí a ty jsi viděl páže liliové a prsů vlny i poupata na nich i plné boky, štíhlý pás a nohy, jak lilie dvě v temnu zkvétající. Tu zázrakem hned ožily v tvé duši nymf vděky sotva letem zahlédnuté na břehu smavých lučin při koupání. To všecko mohl’s a směl zváti svojím, 111 to před tebou zde zosobněno stálo: ta něha, půvab, krása, světlo, barvy na jednu bytost přenešeno divem, jež sluje žena! – Ty jsi neodolal a vztáhl’s ruku po ní. Merkur smál se a věnem skříň ti nechal Pandořinu, zkad tryskla, sotva otevřel’s ji, zvědav, hned nemoc, péče, strach a protivenství, trud, lítost, stud a hanba, nejistota, kvil štěstí ztraceného, hořká moudrost, vztek zaslepený, obojakost, faleš, lup, žhářství, krádež, smilstvo, zrada, vražda, vše, do dneška co jesti hrůzou lidstvu. Byl’s tenkrát vinným, bratře Prometheův? Jak mohl’s vědět, hořká tato vása, tak sličná v tvarech boků svých i páží, že tají zlo a zhoubu? – Zřel’s jen krásu, ta svedla tě, tak’s přivedl zlo na zem, byl’s chvíli šťastný ve objetí klamu, však i v tom bludu byl jsi celý člověk a nešťastný. Co mohlo stát se potom? Tak připoutal jsi tenkrát k boku svému pro celý život přelud stkaný Zevem a obdařený hojně lstí všech bohů, jenž sluje žena; pozdě litoval jsi a pozdě pykal v noci přemítaje a výčitkami trudě se jak všichni my po tobě, když pozdě bycha honit. Co teď? Měl’s vábný, vytoužený přelud, tož objímal’s jej v bezradostném loži a v křehkosti své čistě lidské zplodil jsi nejdřív Výmluvu na vlastní slabost a horší Lítost pak. 112 Tvůj bratr zatím v své dílně seděl, zkoušel tvořit lidí rod lepší, vyšší, málem rovný bohům, co dole ty jsi kráčel prašným žitím zlo nesa všední, každodenní, malé s tím srovnáno, jež velký on pak trpěl. Však přece zlo, to denní zlo nás malých, boj o chleba, o dětí šaty, o píď té půdy, na níž stojíš a kde dýcháš, boj s ženou, která stále jiné choutky v svém živí věčně nezkojeném srdci, jíž bojem jedině jest plachý rozmar a cetka na šatu a na kadeři, boj se sousedem úskočný a dravý, o mezník s tebou rve se, o píď země, kde roste hluchý klas jen, metelice, boj s malichernou závistí a záštím, jež otravuje všecku krev i mízu a činí zvěří nás anebo dřevy. On, bratr tvůj, rván zatím živlů šlehy a orlem žrán – oč tebe vznešenější, ty ubohý, jenž oblétán much stádem a střečků bzučením kol nezemdlených, tož rojem starostí a všedních klopot! On s čelem rozbrázděným klínem blesku a s celou horou zhroucen v černý Tartar, ty malichernou a hamižnou vráskou skráň maje zrytou jen a skácen s trůnu své důstojnosti v službě malé ženy v jho nízkých starostí a denních strastístrastí. Tak různý los vám kynul. Osvobozen když Heraklem, jenž bohu roven povstal 113 a po Asie boku triumfálný spěl v středu nymf a faunů jásajících a lidí radostných, jimž nová doba se vznesla práce, úkoje a síly, u chaty tvé se zastavil a klepal na dvéře tvé, ty otevřel jsi jemu a vyšel vstříc, však nepoznal víc tebe. Stál před ním stařík malý, unavenost mu zryla krásné tahy obličeje, vous nepěstěn i vlas v chumáčích splýval přes čelo zryté vráskami, zrak vyhas’, krev klopotně se vlekla žil všech spletí, hlas šeptal jen a ruce jen se chvěly. On z živlů války a z obětí děsu, on z Erynií hadochvějných kučer, zpod polibků psa Zeva jen se vymknul jak Héros zářivý a jak den mladý z jha těžkých mračen po bouřlivé noci, pln síly, svěžesti, tuch, snahy, skutků: ty schvácený a umdlen maličkostmi, dnů jednotvárných unavený sledem, jež rostly v roky, nocí dlouhých nudou byl’s zdeptán v prach, on v příští doby patřil, ty’s pouze čekal ticho a klid smrti. A onaona, tebou druhdy vytoužená, ta žena obdařená všemi bohy, dnes věchet byla starých žil a hnátů, zkad zloba z krvavých jen plála zraků vždy v nové srážky hotova a sváry. Tak oba v náruč padli jste si, bratři, a plakali jste, velký titan světla tvé zlíbal vrásky předčasné a k srdci tě přivinul a v hloubi duše ptal se: „Kdo větším z nás a kdo z nás trpěl více?“ 114 Za mizícím zrak vztáhna, v dálku páže, ty’s volal v hoři, kam se přimíchala (i to je lidské) krůpěj zneuznání a hořkosti, již ztracený vždy život nám k stáří na dnu číše zanechává: „Ó, táhni dále, velký, bohům rovný, říš novou zdělej pokroku a světla, spěj po údolích jako nesmrtelní, k jichž boku nyní sedneš, nech mne v stínu mých starých běd, mé malicherné nudy, mých všedních klopot, jednou též se skončí! Však rod náš obou půjde vedle sebe v svém každý dědictví, snad naposledy se otcové teď objali, leč děti víc znát se nebudou, spíš hořkou žlučí a jedem naplní se jejich srdce. Být nemůž’ každý velkým, nesmrtelným a moudrým, prozíravým; blesky nebes, věř, nejsou mukou nejhorší, když sílu má titana hruď, z jejich světlé lázně se vzepne nesklána – spíš osvěžena. Však malý, drobný hmyz všech všedních klopot je horší trest a cíl náš v posled jeden, nést, co nám dáno, ty svou gloriolu, já tíseň svou a prach znavených údů!“ Tak volal jsi při zmírajícím světle, jež na Kavkazských obrů ledné štíty své slední růže házelo, při zvuku kdes fléten hasnoucích, v jichž lichocení on šťastnější a vítěz dále kráčel do nové doby, které stal se otcem. Ty’s dlouhou chvíli mlčky hleděl za ním, 115 pak vešel’s v chatu, bouch’ za sebou dveřmi a zůstal’s o samotě malou chvíli, než velkolepé zjevy hvězdné noci zas překazil ti nový povyk ženy, jež divoce ti začla vytýkati, proč bratr šťastnější a roven bohům, proč ty’s tak malý a tak nízko v prachu. A slovo dalo slovo zas a všecka tě zahrnula stará bída žití a beznaděj a tupé odříkání, jež dostaví se vždycky naposledy, když není síly, ukončit vše rázem, jen přemítat kdy zbývá, jen se trudit a s okem zakaleným dlouhým pláčem zas vítat jitro... bozi – kolikáté? 116