Zas jedno jitro, které bude poslední?
Kdy nad mou bídou smilují se bohové?
Tak sama, opuštěná, sama, sama jen
v plen vzdána urážkám a žertům nejapným,
jež s Dirké Lykos neúprosně strojí mi.
Proč? Nevím sama, nevím, zdali bůh to ví!
Ó bído, bído žití! Byli dnové přec,
kdy aspoň vítávala noc jsem radostně,
ta nesla vždycky úkoj srdci zdranému
a spánek nesla očím pláčem napuchlým,
žel, nese nyní bezsennost, trud bez konce.
Tu vhroužila jsem v její ambrosický proud
skráň znavenou a pila douškem plničkým
klid, úkoj, zapomnění, slední bohů dar.
Tu jako ve vidění sladké představy
mé minulosti drahé nesly se mi vstříc,
má celá mladost ověnčena růžemi,
sny o štěstí, jež mohlo přijít – nepřišlo!
Tu vídala jsem otcův družný, teplý krb,
kde bohatýři v číše z hlubých kráterů
si dolévali vína v klidné pohodě,
co pěvec struny probíraje hlaholné
pěl staré, dávné zvěsti, kterých nejeden
z nich účastník byl silnou paží rekovskou
neb důmyslem a lstí, jež mnohem cennější
jsou nad sílu; já plachá děva vídala,
jak nejednomu reku v bradu kosmatou
se zvolna těžká slza žalu vpíjela:
snad z rozpomínek slastí dávno zažitých
či z lítosti, že prchlo vše tak najednou.
Ó večery mé sladké, krátké mladosti,
co bláhových tu snů prolétlo hlavou mi!
Pak zemřel otec, sama já jsem zůstala
a denní pouť mi smutné zbyla dědictvím
k té urně skryté v kvítí s drahým popelem.
Hned zahnízdil se v palác Lykos, otcův strýc
byl rodem ovšem, ale tyran povahou,
s ním Dirké, žena jeho ukrutná a zlá.
Jak přišli a proč přišli, je mi hádankou,
je hamižnosti nejspíš vedl nízký pud
se zmocnit paláce i statkův, pokladů,
jež nashromáždil otec času postupem.
Mně předstírali, že prý přišli s obětmi,
být strážci mladosti mé málo zkušené.
Zprv tiše vedli si a věru přátelsky,
až k oné době, v které bědná, neblahá
jsem vracejíc se, v siré hrudi mečů sto,
od urny otce klesla, smysly ztrativši
v satyra kosmatého drsné objetí...
Ač drsné, kruté, bylo božsky sladké tak!
Pak dlouhé bezsenné mi noci nastaly,
plod rostl pod srdcem a kypěl životem,
terč nový Lyka urážek a Dirky. – Konečně
jsem dala život bídný sladkým dvojčatům.
Však sotva spatřilo je oko v bolestech,
již zákon neúprosný z klína matčina
je vyrval. Vidím Lyka státi nad sebou
i Dirky slyším neúprosný, drsný škleb:
Kdo otcem dětí jest? Já mlčet musila,
já sama nevěděla, hádala jsem jen,
však co je tušení, jen mátoha snů, nic...
Tak vzaty děti mi, vyrvány v zoufalství,
kam poděly se, nevím, nevím dosavad.
Mně nastal nový život plný bolestí
a útrap děsných v celé hory rostoucích,
neb Lykos s Dirké nedali si ujíti,
kde urážeti mne a vším, ať cokoliv.
Jed sterých pomluv, stohy výčitek,
a nejhnusnějších podezření hustý kal
mi denně chrlili na hlavu ubohou,
až k služce snížili mne prací nejnižších.
Tak dvacátý rok vrší se v mých bolestech,
v mém strádání a nebe němé jest,
jak nebylo by ani věčných bohů v něm,
ni soucitu ve lidských, ledných útrobách.
Tak míjí po dni den, noc míjí po noci
bez rosy, těchy pro mne, klidu, úkoje,
a Lykos s Dirké vládnou v celém domě mém,
sto lačných parasitů hemží se kol nich
a plnou hrstí bídně všecko mrhají,
co střádal otec pro mne neblahý tak rád.
Já služka jejich, věru, nejbídnější z všech
a poslední, lkám darmo z jitra do noci
v jhu těžké práce přes den celý strádajíc,
v jhu bolestí a slzí, sotva klesne noc,
a toužně ždám své jitro ze všech poslední.
Teď vzplálo zase, prstem svojím purpurným
na clony ranní mlhy ťuká nesměle,
zří staré slzy mé, můj starý slyší vzdech,
však němé, lhostejné dál kráčí oblohou
a cestu klestí Heliu, však tento již
nevidí v světě dávno, co by vidět měl,
snad znaven poutí již a zvyklý neřestem
a křivdám člověka, jichž stále víc a víc.
Vše jedno mi teď skoro, jitro jako noc,
můj úděl opuštění, bída, vzdech a pláč.
Ty duše unavená!
Kdos pláče vždy a stená,
jeť bolest sloupem žulovým,
jimž život trvá;
ty nejsi prvá.
Mlh jitra pláštěm nachovým
slyšíme tvoje bědy,
jdem’ tobě v sledy,
lkej, vyplač se – já vždy ti odpovím.
Ne, nejsi sama,
los lidský vždycky klamá,
neznámé, hrozné drama
si s lidmi hrají nebešťané vždycky.
Však nad ně v záři hvězd
vždy lepší, větší jest,
byť krvavý byl, osud lidský.
Co pot je na tvém čele?
Rci, můž’ to trvat déle?
My zřely jsme na pustém ostrově
řvoucího Filokteta
pod žárem léta
s tou ranou děsnou v stálé obnově,
však trpěl více,
rval bradu, kštice,
a soptil proti sudbě Zevově.
A my viděly taky
na skále nad oblaky,
jež pod ním jako vraky
obrovských lodí tísnily se v mlze,
Japeta syna lkát,
supa mu játra rvát
a téci jeho božské slze.
Však viděly jsme obou nesmrtelnou slávu,
jak vznesli zbodanou a unavenou hlavu,
jak pili plným douškem mír a klid.
Ten v smrti tragické, ten v ověnčení božském –
Ať srdcem škube to, ať dál to ryje mozkem,
to všecko musí být!
Mlč, duše unavená,
kdos pláče vždy a stená
i tobě vzejde jitro, já to vím,
jeť bolest sloupem žulovým,
jímž život trvá.
Ty nejsi prvá,
slyším tvé bědy,
jdu tobě v sledy,
lkej, vyplač se a vždy ti odpovím!
Zde palác krále, děti, Lykos sluje on,
choť jeho Dirké krutá, známá pověstí.
Nač vedeš sem nás, dobrý otče laskavý?
Co kyne zde nám? Věru stokrát milejší
poušť lesů tvých, niv v slunci kvetoucích,
mou jímá duši než ta chladná nádhera
těch sloupů zde. A co mi jejich lidé jsou?
Břeh moře plochý jest, bez houští, bez stromů,
co lovit možná zde? Já nejsem rybářem.
Pojď, domů vrátíme se bez odkladu, hned.
Mně hory svědčí jen a neprostupný hvozd.
Jsou různé dráhy, děti, lidských osudů,
jsou zmatené a celkem všecky neblahé,
jen jedno dobro v sled jim přáli nebeští,
že všecko má svůj konec tady na světě.
Co chceš tím říci, otče? Nejsem otec váš!
Kýs bůh ti, starče, divně jazyk pomátl,
že nejsi otec náš, proč po leta jím byl’s?
Byl, děti, nebyl, je to, jak to bere se.
Ty mluvíš v hádankách, to nebýval tvůj zvyk.
Já nejsem otec váš – ó děti! A přec jsem!
Jak Delfský mluvíš bůh. Kdo otcem naším pak?
To kdybych říci moh’! – Však matku vaši znám.
Ty matku, starče, znáš? Ó prosím, kde jest, mluv!
V tom paláci. A proto vedl jsi nás sem?
Ne proto, děti, ale jak jsem povídal,
vše má svůj konec jednou tady na světě:
Já našel vás kdys v divé strži na horách
v plen živlů, zvěře vysazená dvojčata,
já ujal se vás, pro mne víc to nebylo,
než kdybych kůzlat dvé vyprostil ze hloží
a mrznoucím skyt’ stáje teplo dýchavé,
a nechal si vás více matky nenašed.
Vy rostli jste mi oba k stálé radosti,
dnes vracím domů vás a nemýlím se snad,
že tady váš dům rodný. S Dirké Lykos pak
jsou rodičové naši? Pošetilá řeč!
Tak nejsou tedy? Rci, proč přicházíme sem
a jsou-li, teprv nevím žádné příčiny,
teď po letech proč máme vraceti se k nim,
když, jak sám pravíš, živlům vydali nás v plen.
Proč, otče, mluv?! Ti nejsou vaši rodiče.
Co tedy chceme zde? Pojď, prosím, do hor zpět!
Tam volno bylo nám... Tam hojný kynul lov.
Já, drahé děti, rovněž s vámi šel bych rád.
Proč tedy váháš? Nevíš, slabou třtinou jest
ve dlani bohů člověk... Sen to ošklivý,
co tebe objalo a třímá v objetí,
však zburcujme se z něho, domů, otče, pojď!
Vše má svůj konec, řekl jsem přec vám.
Tam žena jakás kráčí, té se zeptejte,
zda vskutku Lyka to i zlobné Dirky dům.
Jak? Lyka, Dirky dům? Ti ukradli ho jen!
Ten palác na dorických sloupech vztyčený
byl Asopův a po něm nyní jesti můj.
Kdo ty jsi, paní? Nebo otrokyně šat
jest pouze škraboškou, jež spadne sama hned,
jak promluvíš, ba, řekl bych že bohyně
přede mnou stojí... Starče, skoro pravdu děl’s,
jsem věru bohyní, když bolest bohyň má.
Buď, dobrý starče, zdráv a přej mi aspoň mír.
Jak jato srdce mé! Ký velebný to zjev!
To řek’ bych, Artemis jest, hvozdů vládkyně.
To vaše matka jest, ó děti ubohé!
A jak to klidně díš? Ta žena matkou nám?
Nuž, pochopíte přec, proč jsem vás vedl sem.
Jest velká, velebná v svém bolu ztrnulém.
Ó jak mi líto jí, co asi zkusí zde!
Od Lyka, Dirky zde, vypráví o tom kraj.
Proč trpěti má tak? Ne, toho nestrpím!
Zlo bylo v světě vždy a bude napořád.
Však nemá matky mé se nikdy dotknouti.
Však dotýkalo se a krutě, dvacet let.
Co pravíš, dvacet let? Toť právě onen čas,
co vy jste vyrostli na poušti, v samotě.
V hrách mládí přešťastní pod sladkou péčí tvou
zla neznajíce blazí, ona trpěla.
By trpět přestala, já přivedl vás sem.
Ó trpět přestane, ví bůh, to přísahám.
Ví bůh? Proč vrhl ji sám v tyto útrapy?
V soud bohů nesáhej, což o tom, hochu, víš?
Však útrap zbaviti, být bohem netřeba.
V to stačí pastýř hor... I zpěvák pustiny.
I vetchý pastýř kmet, když vůle bohů v tom,
však na té záleží. A proč by váhal bůh?
Dost divné, dvacet let že trpět nechal ji.
Nač dále váhati? Jsem k všemu odhodlán!
Zpět, hoši, ustupte – hle, z domu vychází
sám Lykos posupný a Dirké ukrutná.
Za sloupy ztajme se a tiše vyslyšme
řeč jejich zlověstnou – hle, ona za nimi
jak holubice mdlá, již luňákův rve spár.
Nu, zase plakala? Jak její obyčej!
Po ránu budí hned svým skřekem celý dům
jak sýček zlověstný, to nelze snášet dél.
Kdož ví, co vlastně chce? Své děti od vás chci!
Své děti, jaký žert? Čí děti, jasněj’ mluv!
Své děti od vás chci! Rci, kdo byl otcem jim?
Ty staré urážky... Leč kdo je vyvrátil?
Vždy k dětem otce jest i matky potřebí,
ty’s matkou byla jim – kdo otcem, odpověz!
Pak můžeš mluviti, neb děti bez otce
dle našich zákonů se dají na hory
v plen živlům sveřepým i zvěři divoké.
Ó bído, bído! Ovšem, starou bajku zas
chceš povídat, již stokrát jsme již slyšeli
z tvých úst, leč bláhová, rci, kdo jí uvěří?
Tvá vina soudí tě. Ty’s jednou podlehla
a komu? Nevíš? Co? Ty nechceš věděti,
snad naposledy byl kýs bůh to neznámý,
jenž v tobě zalíbil si – v nouzi o lepší,
hor satyr jakýs prý, – ty známé vytáčky!
Ať byl to bůh, či jakýs satyr neznámý,
mé děti jsou to přec, jež jste mi ukradli,
se drze vplíživše v mé dědictví i dům.
A jestli byl to bůh, proč o své potomky
líp nestaral se sám? Rci, nám co po nich jest?
Však se postaral! To Zevův jesti hrom!
Tu, bratře, lovče hor, ti v pospas přenechám!
Ó běda, běda mi! Co udělat, já vím,
na býka rohy tebe, zpupná, přivážu,
ať vláčí tebe prachem! Já se dočkala.
Ó, drahá matko má! Lze smyslům věřiti?
Ty moje dítě, on tvůj bratr, prosím, mluv!
Já dlouho trpěla a zoufala jsem již,
že vůbec bozi jsou. – Můj hochu, dítě mé!
Jsou tedy přece? Rci, jsou bozi v nebesích?
Viz Dirké na býku tam prachem vlečenou!
Jsou bozi, pomsta bdí, leč vše svůj žádá čas!
Jen bolestí život trvá.
Ty nebyla jsi prvá
a nebudeš poslední též.
Však bolest jen čistí,
jak uvadlé listí
spadne vše, co bylo za přítěž!
Věř, jitro vzplane
a radost vstane,
v prach rozpadne se zlo a lež.