Tak jsem jednou v duši svojí
– podzimní noc byla chmurná,
do okenic vítr bušil
a sníh padal v bláto cest –
tak jsem jednou v duši svojí,
na rtech maje trpkost dumy,
v osamělé jizbě své
probral orgie ty všecky,
které lidstvo od Adama
strojilo si během věků,
uspati chtíc bídu svou.
Pedant, který ve mně dřímá,
začal pěkně od Sodomy,
postupoval podle času
do dob slunné Hellady;
Satrapy a Faraony
prošel, a též Džingischány,
u Nerona též se stavil
na jediný okamžik;
barbarů zřel hodokvasy,
tryzny Skaldů, bohatýrů,
maskarády trubadurů,
mih’ se sály Vatikánu,
ve smavých dnech renaissance,
v středověku chmurných dnech.
Šlehl jen tak mimochodem
v bály při kongressu míru,
když se zpíjel od tyrana
osvobozený svět starý
v scénách pastýřů a nymf.
Jak to bídné vše a směšné!
jedno druhé kopíruje
od staletí k staletí!
Já znám lepší, hlubší, sladší:
sedět sám u věštců lásky,
vmysliti se v symposion
velikého Platona.
Nechat buráceti v noci
kol své hlavy vodopády
věčných písní Homérových,
stopovati v Lucrecovi
veliký tep Kybely!
Zříti v přísné oko Danta,
kráčet peklem, letět nebem,
laškovati s Ariostem,
s Shelleyem pak chvilku snít.
S Byronem nad Montblanc vzlétnout,
s jeho Kainem hřímat v prostor,
Miltonovy slyšet z hloubi
v odvet dunět varhany.
S Mickiewiczem hřímat stepí
za trojkami bědných psanců,
s Faustem slézat srázný Brocken,
s Hugem letět v ocean!
A když vysílen a chabý
padám, dát se zachytiti
velkým křídlem Beethovena,
když svou hřímá devátou,
a v tmu vidět nekonečné
sály plné gobelinů,
fresk a soch allejí valnou
až v dny naše mistrů všech.
Parsifal co bohatýrský
snímá lidstva velké hříchy,
splynout v hudbu, ztuhnout v mramor,
zpít se krásy orgií.
Číši sem a růže do ní!
Před obrazem drahé tváře
tryskni, stance, jásej, noto,
celou dlouhou mám tu noc!
A když překvapí mne jitro
s číší v ruce, na rtech úsměv,
zadívá se přes mé rámě
do sonetů Shakespeara.