Tak s Rinaldem se sešla Angelika!
To pěkná scena!... Ferragú hned za ní
i Sakripant... Pak najde poustevníka
a jeho úskokům se stěží brání.
Ebuda... ostrov... Ruggier sem vniká,
ji osvobodí, v lásky divém vzplání
chce zmocnit se jí... vezme prsten zlatý...
Ó bída! Konec! – V chází otec svatý.
Tak, Legnano se vzdalo... Hanba! Hanba!...
Kdo oblehal je s francouzskými psy,
než milý spojenec náš Alfons d’Este?
To příliš mrzké! Podlé – Všecky blesky
a kletby na to! – Co tu chcete, pane?
Snad omlouvati svého vévodu?
To věru špatného sem vyslal posla,
jen obraťte se rychle na podpatku
a řekněte mu, že jest v klatbu dán,
že ztratí vládu... že, jak papež jsem
a sluji Julius... Chce smířit mne?
A vámi snad? – To směšné, příliš směšné!
Proč, Svatosti? Kdo jste? Jsem Ariosto!
Ten básník snad? Z úst vaší Svatosti
to dvakrát cenné jméno, zvedám je
jak laur na Kapitolu Petrarka.
S tím k šípku jděte! – Samé hlouposti
jen v hlavě máte, samé kudrlinky...
To nejednou již řek’ mi kardinál.
Legnano vzdalo se... Jak vzdát se mohlo?
Proč zůstal pán váš v spolku s Francouzi?
To neposlušnost... vzdor... To žádá trest!
Já vystoup’ z Ligy, on měl za mnou hned,
a zatím tajně držel s těmi lotry!
Mne raní mrtvice!... Pryč s vámi, pryč!
Jste všickni smečka zrádných šibalů.
A vy tu stojíte? – A vaše oko
se směje, vaše rty se smějí, všecko
se směje na vás, v koutkách vašich úst
smích, hádě, kmitá se – vy držíte
s tím vévodou a k smíchu můj vám hněv,
však schvátí vás i jej! Ó ano, schvátí!
Jak stojíte zde! – Což mne neslyšíte?
Já v klatbu dám vás, vás i vévodu –
Nu aspoň slovo, pohyb... Jako sloup
zde civíte... ó já se z toho zblázním,
a vy jste klidný... Já vás proklínám!
Jak, Bože Rolandův, jen rozum najít?
V které z těch láhví jest as uzavřen?...
Cos tady třeba podivného zbájit!...
Jan, slepý kněz... Let Afrikou!... Ký sen!
Zde třeba bude mnoho říc’ i ztajit...
Jak vylíčiti Harpyjí mám plen?
Však zpátky zjevy! – On se zvolna zvedá,
svou třímá hůl a moje záda hledá.
Jste ještě tady? – Co tu chcete, pane?
Rád věděl bych, co říci vévodovi.
Je v klatbu dán a celá jeho zem.
Nač papež byl bych, abych blesky metal
a první, věřte, u svatého Petra!
jej zasáhne!... A Roland, šílí, zuří!...
Že zuřím, šílím?... vy si troufáte?
Jsem jasně při rozumu! Okamžitě
dám bullu sepsat proti Alfonsovi
a vás... a vás... Jak jen jej uzdraviti?
Vy uzdravit mne chcete? Jen mu podat
tu láhvičku, v níž rozum jeho zavřen.
Jste blázen! Blázen! – S blázny nejednám!
Váš pán je zrádce, lotr, farizej,
je horší nad kacíře všeho světa,
je horší nežli ďábel, Antikrist...
A k míru sjednání mi pošle blázna,
jenž bláznovství své chce mi namluvit.
To odpykáte oba! – Vy jak on!
Jej v klatbu dám, vás hodím do moře!
A basta! Do moře!
To skončí zle... vždyť bezdné moře jest
a papežský hněv nezná slitování,
mně k epopeji schází zpěvů šest
a doma čeká Alessandra, paní...
Ta ňadra samet... oči plné hvězd...
Jsem hotov s poselstvím a chvátám za ní.
Spát s raky mořskými se řekne lehce,
s ní spáti, ano; s raky se mi nechce.
Hned pište bullu... Alfons v klatbu dán...
Vyslance jeho hoďte do moře!
Ať pozná svět, kdo vládne v křesťanstvu!
Co? – Ticho kol? – Kam zmizel onen blázen?
Já dusím se... Ó pomoc! pomoc! pomoc!
Kdo větší blázen byl tu – já či on?