XVII.
ERYPHILA.
[141]
Ne, nikdy člověk nemá zkoušet bohů;
já znám to, mohu o tom vyprávěti:
Ku válce proti Thebám volal Adrast
i slyšeli hlas jeho na západu
i slyšeli hlas jeho na severu
a přišli všichni, přišli v plné zbroji.
Sám svého hlasu hlasatel on přišel
v dům chotě mého. Dům na bílých sloupech
ční v cypřiších pod věčně modrým nebem.
Sám přijel tam a sotva slezl s koně
a udeřil v štít, nad vraty jenž visí,
já vyšla vstříc mu, sestra jeho věrná,
jej objala a vedla do nádvoří,
pít dala jeho žíznivému koni.
„Kde, sestro, je choť tvůj Amfiaraos?“
– Žel, bratře, těžko ti dát o tom zprávu.
Po boku mém on ležel dnešní noci,
jak léta zvyknul v sladké něze lásky,
v tom s lože vstal a vytřeštil své zraky
a v ticho jizby dýchající mírem
jal křičeti se: „Běda, běda Thebám!“ –
Já povstala a celou silou ženy
jej chtěla přinutiti v lože zpátky,
on rval si vous a křičel ustavičně:
„Ó běda, běda, třikrát běda Thebám!“
[143]
Pak s lože skočil, zahalil se v chiton
a prchal z jizby, víc než polonahá
a prostovlasá já se zvedla za ním:
„Ó mluv, co říci chceš, mluv, co se děje!“
On sotva na mne vytřeštil své oči,
vzpjal ruku v pose velitelské k nebi
a zrakem, který v hloubku tmy se nořil,
křik’ po třetí:
„Ó běda, běda Thebám!
Já nechci podílu mít v tomto boji,
já klidně v míru umýt chci své ruce,
já vidím konec strašný, hrůzyplný,
já nepozvednu meče ani štítu,
neb vše jest marné, zhynou všickni, všickni!
Ba ani ty mne nezadržíš, ženo,
zřím hrozný osud, není vyváznutí,
já nechci vědět o tom, nechci slyšet,
já klnu tvému daru, Apolline,
znát budoucnost, v běh zříti příštích věcí.
Já nechci, nechci! Pro mne Danajskými
jsou dary tvé, – je nech si, zpět vem, bože!“
A slz horké do vousů mu tekly
co u jeho já svíjela se nohou;
„Mluv, jakou křečí Smyntheiský tě schvátil?
Kým bludem, jakou slepotou tě ranil?
Ó promluv, čím on podvázal tvé smysly?“
Tu v zmatku on rval sobě vous i vlasy
a zalkal velkým pláčem, který vichrem
se rozleh’ v domě, jako fena vyje,
jíž vzali mláďata.
144
„Ó běda, běda!
Vždy věštby dar jest neštěstím jen lidem,
dost na tom, že je samo Fatum slepé,
nač vševědoucí, rcete, má být člověk?
Co může stihnout a co může vědět?
Nic jeho vznik a poslední jest konec;
v to malé nic jest s celým spoután světem,
jejž zve svým „já“, v té chmuře jest mu dobře,
on zvykne si tamtam, jak v svém domku hlemýžď,
on chápe to, co jeho smysly stihnou,
on věří to, kam dosáhne svou rukou,
a bláh je v citu, že to tak, ne jinak.
Den každý, v kterém vstává s lože svého,
jest zlatý plod na větvi budoucnosti,
jej bez poskvrny utrhnout – cíl žití!
On ze dne ke dni takto žije v štěstí,
neb je-li štěstí, jest jen v tomto klidu,
jenž netouží víc najda v sobě všecko.
Ba z chvíle k chvíli a čím užší obzor
jest jeho dne a menší jeho péče,
tím šťastnější jest ve svém nitru celý.
Jsou zmarem obzory mu nekonečné
a zhoubou vědět víc, než může snésti
a kletbou nejhorší mu dar jest bohů,
zřít napřed hrozné budoucnosti skutky!“ –
Tak zoufající přede mnou se svíjel
a než jsem byla s to, jej zadržeti,
a hodit plášť na ramena svá nahá
a za ním jít, již zmizel v tmavé noci.
Vous jeho věštecký vlál, burný ručej
do černé noci, mihnul se a zmizel
a jako vichrů pláč zahýká v skalách,
145
tak chodbou znělo i jizbami domu:
„Já nechci, nechci, nechci proti Thebám,
zřím jejich zmar, ó běda jim, ó běda!“
– Stál jako hromem zachvácený Adrast;
pak zvolna z mého objetí se vymknul,
řka klidně: Sestro, zde je všecko marné,
mám chotě tvého příliš zapotřebí,
on musí s námi jíti proti Thebám
jak v mládí svém kdys Kalydonské honby
byl účastník, jak druhdydruhdy, zlatý ručejručej,
vous jeho větrem vlál na cestu Arga,Arga
(stál vedle Orfea, jej posud vidím,)vidím),
on musí s námi!
– „Kam odešel, nevím.“
– „Jej najít musíš!“
Děl to krátce, suše,
jak mluví vladař, odporu jenž nezná.
– „Jej přinutíš, by s námi jel, on musí!“ –
A sedl na kůň, uzdou trh’ a prachem
se zahaliv v dál hřímal jak sám Ares.
Co zbývalo mi? Hledat svého chotě;chotě.
Jak Demeter kdys při pochodní žáru
po svahu Enny hledala svou dceru
a lkala větrům v plen svou velkou bolest,bolest
146
(co ona zatím ku kosmatým ňadrům
se Dita v plaché přitulila bázni
jak bledé poupě šípku k černé skále),
já vyšla v pole, lada, mezi lesy,
a lkala všady: ,Kde jsi? Promluv, choti!
Jen ozvi se a promluv! Zoufám, hynu!
Ó nenech v bídě mne a o samotě,
ó vrať se, přijď!‘ – Vše marné moje nářky,
hvozd černý mlčky trčel v mhavé nebe,
jen havranů sbor krákal odpovědí
v mé „Choti, kde jsi?“ – němy byly lesy!
Já znala jedno místo v hloubi hvozdů,
kde nebetyčné kupily se skály
jak černé štíty obrů vzpjaté k nebi,
jak Erynií zrcadla, v nichž ježí
své hadochvějné kštice, nežli na pouť
se dají za svou obětí. Tam ticho,
mech jakby tajemství znal plachých kroků,
jež tknuly se ho v přeletu, a řeřáb
tkal krvavé své slzy do jehličí
jak kapky krve od poslední vraždy.
Ve vlhkých úžlabinách netýkavka
se třásla plachá,plachá jak svědomí ženy,
jež vědoma si viny, s rudým terčem
jed v řasách tajíc číhala tam houba,
plzplž kalné stříbro táh’ tam po lupení
jak slzí sled a v troskách skal tam zela
jak jícen propast pochmurná a hlubá
i o poledni plna černých stínů.
Tam zašla jsem a tam se volat jala:
„Amphiarae, v hloubi země skrytý,
zda slyšíš mne? Ó slyš mne, choti, králi!“
147
Já volala tak ráno, o polednách
a večer v hvězdnou noc i mlhovitou,
však echa jenom posměvačný ohlas
mi vracel stesk můj, „králi!“ znělo z dáli.
Tam čekala jsem sirá do půlnoci,
prach na noze, krev od ostřice jehel
a v srdci stud a těžké zahanbení
šla domů jsem, cestou mi sýček skučel
a v pláči šla jsem. Ve tmě u mých dveří
stál Polyneikes, byl jak mladé slunce,
jež z vln se zvedlo lázně v jarní zoři,
a smál se, smál a blýskal čímsi po tmě,
jak hádě stkvělo se to šupinami,
na kterých tisíc duh se v světle láme.
Já znala pás ten, byl mým dávným chtíčem,
jej mít, jej opásat si kolem beder,
můj dávný sen!
– Kde jest Amfiaraos?
To bozi vědí, v odpověď jsem řekla.
Však poshov k zítřku jen, chci zkusit všecko,
dnes mdlá jsem hledáním a dlouhým pláčem.
V dům zatím vejdi, odlož zbraň a pohov
si u krbu, pak o tom promluvíme.
Však dříve ukryj pás ten, jenž mne bodá
a divně dráždí –
Usmál se, pás ukryl
za ňadra svoje.
Sedl k mému stolu,
a jedl se mnou, často číš svou zvedal
a mluvil moudře. Já mu naslouchala
148
a za řeči jsem sedla blíže k němu
a nevím jak; co oči mé i ústa
na jeho visely a jen se schvěly,
on ruku svou měl náhle v ruce mojí
a druhou na mých ňadrech, šat se smekl
bez vůle mé, já sáhla k jeho srdci
a na prsech mu jak had spící zablesk’
se osudný pás, já se nezdržela,
Amphiarae, co ty v hvozdů tiši
v skal hloubi ukryt v budoucnosti losy
své věštecké jsi ponořoval oko.
Co hvězd té noci táhlo klenbou nebes!
Oh, tolik sprchlo polibků nám na rty.
– Ty najdeš krále! za každým on vzdychlavzdychal.
– Co jest mi král? Já držím pouze tebe!
– Však najdeš jej! – Hned zítra? – Ano, zítra!
A líbal zas a polibků mých ručej
s rtů na rty jeho spěl jak nebem hvězdy.
Tak na ňadrech jsem Polyneika spala
a sladší sen to byl a líbeznější,
než spánek býval na věštcově hrudi
vždy náhle prorývaný věšteb hromy.
Sen bezpečný a klidný jak sen zvěře.
A ráno vstala jsem. Já dcerku měla,
to dítě sedmileté, radost moje
a králův miláček. Ji vzbudila jsem,
řkouc: „Dítě, vstaň, půjdeme na jahody!“
A vyšly jsme, košíčky na svých rukách
a Polyneikes z dáli šel a šli jsme
až v černý hvozd, v ty opuštěné skály.
149
Den chmurný byl jak oko kyklopovo,
mhou slunce jen se stěží prodíralo
až k víčkům zkrvavené, sosny spaly
a nezpívalynezpívaly, jak to jejich zvykem,
jen havran jediný se mrakem vznášel,
jak těžký sen by prchal z ňader země.
My tiše šli a mlčky, po jahodách
zrak pátral mezi listím ostružiny.
Ó rostlo jich tam jako žhavých jisker
do listí vějířů se skrývajících!
Ó rostlo jich tam jako poupat šípků
na keři v jarní tuše na skal boku!
Ó rostlo jich tam jako tuhých poupat
na prsech, Hellado, tvých žen a dívek!
A trhali jsme tiše, dál šli spolu
až k sluje otvoru, jež v skalách tměla
se jak vchod k Erebu. Já dceru svoji
(král miloval ji,ji jako žití svoje)
dřív naučila, co má tady říci,
a učelivé dítě pochopilo
a křiklo náhle: „Zdali pláč můj slyšíš,
Amphiarae, skrytý v skalin hloubi?
Zda slyšíš mne, já dcera tebe volám.
Ty neslyšíš? – Ó slyš mne, otče, králi!“
A ohlas: Otče, králi! volal z dáli.
Tak zavolala třikrát – ticho... ticho...
Jen z dáli znělo echem „Králi... králi!“
Já s Polyneikem za výběžkem skály
se tajila, on v objetí mne držel,držel
(té sladké noci poslední to dozvuk,
150
v němž v chvíli napětí a nebezpečí
jsem všecku rozkoš lásky dvakrát pila,
ač naposled, neb chvěla jsem se hrůzou).
A bylo ticho. Skály v polokruhu
jak achátová zrcadla se tměly
a slunce žhnulo o poledni právě,
pták usnul v keři, motýl usnul v květu,
šperk safírový z hrdla léta, vážka,
jak zabodnuta stála v zlatém vzduchu
a syrinx, mnohohlasá dcera lesů,
s rtů Pana unavených sjela sama,
pád její slyšela jsem v tiši skalin.
Tu náhle v skalách, jak se často stává,
štěrk odloupne se a po svahu jejich
se řítí dál, ty slyšíš jej, on padá
čím blíže k nohám tvým, tím více duní
a roste v hlahol, zbudí spící tesy,
ty souzvukem mu náhle přizvukují
a brzy je to hromu burácení,
jež nečekal’s, – ruch povstal v temné sluji
a rostl stále, hučel, hřměl a duněl,
pak nabyl kroků tvar, zněl pravidelný
až v jícnu sluje ve skal černém rámci
se zjevil obraz – děsný mého chotě.
Jej vidět budu ještě v chvíli smrti!
Amphiaraos tam stál v pološeru,
za několik těch nocí sešedivěl
a kmetem byl, mně zdálo se, je slepý
jak Teiresias, neb před sebou hmatal,
vztáh’ ruku vpřed a hlasem Erynií
děl slavnostně:
– To hlas je mého děcka!
Za tímto musím. Poznávám, jsem zrazen.
151
Ty dítě, voláš mne – však co vy chcete
za skalou tam? Ó tulte se jen k sobě,
já všecko vím, neb já i ve tmách vidím,vidím
(však tvému daru klnu, Apolline!)Apolline!).
Nač voláte mne lstí? Já nechci mluvit
a nebudu, však bude Fatum za mne!
Já nechtěl účastnit se vašich bojů,
neb marné jsou. Však nutíte mne, musím.
Já nejsem zbabělec, jak myslíte si,
že nechci s vámi, krvácet a umřít,
je málo tak a mnou to nezachvěje,
však vyhnout chtěl jsem se té celé bídě,
již slepí voláte na děti svoje
i na sebe! Mně dobře v skalách bylo
a bude zas, až po vás v písku stopu
vlk zahrabe. Vy chcetechcete, a tak mluvím.
Ó slyšte, běda Thebám, třikát běda!
Ty padnou, padnete a já též padnupadnu,
a proto mlčel jsem, na pád svůj svítit
jest nejvyšší, co bůh můž’ chtíti od nás.
Já svítím na svůj pád a půjdu s vámi,
však vzpomenete jednou mojí věštby,
ač pozdě bude. Lstí jste zvítězili,
leč krátce jen, neb horší přijdou časy.
Ty, ženo, co se blýská kol tvých boků?
Ty k pasu přidáš plášť za krátkou dobu,
však proto stejně prodajná a bídná,
jak teď jsijsi, budeš. Není větší bídy,
než k věštce duchu připoutati hlínu,
a ty jsi hlína. Hrdě já však zemru,
však nemysletenemyslete, smýkán kolem hradeb
jak Patroklos že zajdu, příliš bozi
nechť zkruší jej, vždy svého věštce cení,
Zeus hromným klínem, slyšte, mně jen kvůli
152
zem roztrhne a já v klín matky sjedu
a v poklid svůj, tam spáti budu sladce
a hvězdy, oblaka a větry půjdou
nad hrobem mým a tázati se budou:
Zda slyšíš, Amphiarae, skryt v zemi?
Já uslyším jeje, a přec neuslyším
a budu šťasten dole, v hloubi země!“
A mlčky vyšel vysílený starec
i v schvácení svém hrdý král a velký
a mečem opásal svá vetchá bedra,
dal přilbu na hlavu a pevným krokem,
mne ani Polyneika nevšimnuv si,
šel jako bůh, jen do vousů si šeptal:
„Mou chcete smrt, já překážet vám nechci,
je život krásný, pokavad je slepý,
jen nikdy trhat nechtějte tu pásku,
již před oči vám přivázali bozi,
tak moudří a tak dobří, buďte slepí
a šťastnými jste v illusi a v klamu!
Já nemám to a nemohu to chtíti,
však tvému daru klnu, Apolline!“
A vrh’ se v boj a pad’ a jak děl, zmizel
kdes v hloubi země, kde jej nenajdeme;
na chvíli vyhráli jsme – já však pravím
(dnes osiřelá víc, než kdy byl se mnou):
„Zda, Amphiarae, mne slyšíš skrytý
kdes pod zemí? – Ty neslyšíš, tím lépe,
neb nikdy nemá člověk zkoušet bohů.“
153