Aj, počestní vy rychtáři,
konšelé pražských měst!
Jste bedliví mi ohaři,
nuž rcete, král kde jest?
Do Špinky krále vsaditi
přec nejde jenom tak,
král přec je král, v svůj vous se smál,
vám pěkně vytřel zrak.
On rytíř bez bázně
si zašel do lázně
a co se stalo pak?
Ó nebyla to princezna,
nižádná z vašich dcer,
však sladká byla, líbezná!
Zněl Prahou svatvečer,
zněl s věží sta, co král se myl,
na Zuzanku si kýv’;
král přec je král, v svůj vous se smál
a věru stal se div.
„Umíš ty veslovat?“
– ,Umím jen milovat!‘
„Že neznal jsem tě dřív!“
Aj, počestní vy konšelé!
Na druhém břehu stráž!
Do vln se hrouží vesele
junácká silná páž.
,Co vezeš?‘ žoldák zahouká.
„To, prosím, obilí!“
,To není klam, jsou mlýny tam!‘
se k druhům nachýlí.
,Jen pusť loď dál,
koupá se král,
nás nic tu nezmýlí!‘
Co pytle pěkně skládali,
král uzřel prázdnou loď,
na Zuzanku kýv povzdálí
a šeptl: „Rychle pojď!
Na druhou stranu převez mne,
jsi pražské dítě přec!“
Tak pravil král, v svůj vous se smál...
„Mně úzká Špinky klec!
Umíš přec veslovat?“
– ,Umím jen milovat.‘ –
Štíp’ v tvář ji, pleskl v plec.
Hoch přívozník ve lodi stál,
usmál se, kynul jim,
nah ke dnu lodě lehl král,
Zuzanka lehla s ním.
A pluli pěkně Vltavou
dlaň v dlani, v zraku zrak,
král přec je král, líbal, se smál:
„Však já vám vytru zrak!“
Přívozník, co jen moh’,
vrh’ na ně pytlů stoh –
létli jak nebem mrak.
Aj, počestní vy konšelé,
na druhém břehu stráž!
Do vln se hrouží vesele
junácká, silná páž.
,Co vezeš?‘ žoldák zahouká,
,chci zříti, co je to?!‘
„Ach na mou čest, to mouka jest,
je, prosím, semleto!“
,Jen loď pusť dál, koupá se král,
jsme dobré řešeto!‘ –
Co chytli jste, co pustili,
vy moudří konšelé!
On nahý, ona v košili,
dál šlo to vesele...
Přes Chuchel šli na Nový hrad,
tma byla, nebi dík!
Král přec je král, v svůj vous se smál,
kdes v keři pták jen tik’...
Již buší na bránu,
ta v dvornou ochranu
se otevřela v mžik.
Stem světel Nový hrad tu vzplál
jak velká pochodeň,
se Zuzankou tam kvasil král,
ó, polibků těch žeň!
Do Špinky krále vsaditi
přec nejde jenom tak,
král přec je král, v svůj vous se smál,
konšelům vytřel zrak.
Ó pražská luzo!
Ó moje Zuzo!
Čert vem, co bude pak!