Nové heslo vymyšleno: „Nesmí býti veleduchů!
Všichni lidé jsou si rovni v žití klopotu a ruchu,
všichni jsou jen jedno moře, v jedné snaze, v jedné práci,
moře, v němž se každý vlnou, stroj, v kterém se kolem ztrácí.“
Bravo! zná to populárně, demokraticky a rázně.
Nikdo nesmí nad normale z prostřednosti vlažné lázně,
lenivost a pohodlnost při tom budou žně své slavit,
práce jiných dá se líně přežvykovat a pak strávit.
Nesmí býti veleduchů! Všickni hezky krotcí, malí,
cestáři, již upravují na silnice na štěrk skály,
umění je leda sportem, velký je, kdo nevynikl,
na Parnas se leze stejně zrovna jako na bicykl.
Každý může všecko svésti a též všemu rozuměti,
hlavně všecko skritisovat, pár citatů po paměti
nahradí dnes léta práce, slovník na vše konversační!
Co chceš, básnit? malovati? Kdy je libo, jenom začni!
Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku,
podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku.
S úsudkem hned každým ven smíš, řekni ho jen s drzým čelem,
ještě jako vtipná hlava budeš slaven v kraji celém.
Jenom k ničemu ne úctu, ať to věda, ať to básně;
vše jen očuchat a zžvýkat, nač máš nos a k čemu dásně?
dnes jen výsměch pán je světa i pán každé situace,
a pak vtipně, drze lháti, platí víc než talent, práce.
„Nedělá to na mne dojem!“ je tak pohodlná fráse,
provaz, na němž eskamotér udrží se v rovnováze.
„Umělec má k nám sestoupit!“ papouškují tamo jiní,
„vždyť my sobě dostačíme, pohodlní, božsky líní!“
Co pár let je trochu vzadu, juž je „staré hamparátí;“
opět fráse: „Kolo času okřídlené všecko schvátí!“
Problém dnes jest: Kravatu jak zavázat, v ni špendlík vrazit,
zíváním pak podle módy nadšení kol sebe zmrazit.
„Špatné nervy!“ – „Boj o život!“ denně čte se teď i tiskne,
věru, v mozku unaveném sotva že to ještě blýskne
světélko jak na močále, než tma čirá všady bude,
než svou vlastní sufisancí zalkne se nám lidstvo chudé.
Nejsem ješitný tak věru, mnít, že touto epištolou
obrátím svět – sám tu zbudu, vím, s copáckou dědů školou,
kde platila ještě práce, vytrvalost, chuť a zdraví,
tuhý boj a v srdci poklid svatvečeru místo slávy.
Zrcadlo jen nastavuji, ať v něm chytí se ty rysy,
aby vnuk se smál neb styděl, moudřejší-li bude kdysi;
nebude-li, jeho vina; co tu velké snahou, prací,
počká s klidem olympickým na šťastnější generaci.