Země obšťastněná theoriemi,
země přebohatá žití praxemi!
Demokracie zní heslo její –
kdož víc o groš mají, pohlížejí
s despektem a hnusem na ty dole;
šlechta odstraněna – ruce holé
rozebraly její zámky, statky,
baroní si, což je pocit sladký;
mudrcové, kteří hledávali
smysl žití – jako velkokráli
ve změněných poměrech teď žijí;
vědci noví nové pravdy sijí
v národ, který neslyší jich nyní,
jak neslyšel dřív, co děli jiní,
zato vědci vzájemně se čtou,
tříbíce si duchy, tak se rvou
s hlučným křikem jak o zrna vrabci.
Otce svoje soudí všady chlapci
s humorem a často satiricky,
což už bývá průběh věcí vždycky;
pánbů upoután je po kostelích,
sluzi jeho v tricích přeumělých
čiperně si vedou v politice,
národ Husův, Žižkův zjasniv líce
na minulost plivá, kráčí s nima,
provádí tak odsouzení Říma;
stali jsme se světoobčany:
váček dobře napěchovaný
provází ty jednotlivce tiše,
když si vyjíždějí z naší říše;
váček vyprázdnili po světě,
doma jsou a v pestré anketě
rozumy své na kolbiště svádí:
„proč že nemají nás nikde rádi?“
Národ přece kulturní jsme my,
škrtíme hlas svého svědomí;
jděme dále: strana sejde se,
unisono chválu vynese
vzletných idejí a čistých ruk,
a hle, hned se zdvihne strašný hluk:
ruce vlastní napřed umýt, páni! –
a ti mlčí jako zařezáni;
v politice doma, lidé zlatí,
přijímání osob předně platí,
čemuž říká se, že „národ vládne“;
v zahraničí je to ovšem snadné:
pneme se, jak zvykem všech je lian
kolem třtiny, jež se zove Briand,
třtina ta se klátíc podle větru
chce se líbit Pavlu, líbit Petru,
zaimprovisovat vždy cos umí,
což my máme za hluboké dumy!
V písemnictví krásném o překot
romanů se robí jako bot,
v nichž je těžko chodit, veršů knížky
cílí témž kams do závratné výšky
jako moli k světlu – padnou na zem
a jich život ukončen je rázem;
vědci – linguisti bdí s vzornou péčí
nad čistotou naší rodné řeči,
mládež pak, jež pro dny žití svého
za reka ctí Frantu Nekolného,
methodou řeč praktikuje jinou:
pepictvím a hulvátstvím a špínou.
Což vše připomíná frašku onu
při stavění věže v Babylonu,
velikášstvím opilí a v pýše
chtěli vylézt do závratné výše,
jenže jazyk spletli si a nyní
otcům nerozumí vlastní syni,
bratří bratrům, krajan krajanovi –
malér z toho byl, jenž ani slovy
nedá vyjádřit se; jako plevy
rozletěl se lid – kam, dnes se neví,
jen ty zbytky věže trčí nyní
v písku pouště – – –