Modernímu verši.
Tak chtějí tebe z hávu královského svléci,
máš místo bystřinou jen stružkou ulic téci,
máš s hřívy hvězdy střást a perly rosy,
máš bez barvy jen mdlý klas vymetati hluchý,
máš mluvit ústy svázanými, pedant suchý,
neb láteřit jen proletář jak bosý!
Máš zapřít jiskru ducha a svůj původ božský,
máš tlumočiti jen, čím prázdné, mělké mozky,
čím nervy rozervané alkoholem
se třesou v hádkách stran a vysílené v křeči
po dosích morfia, máš o chléb mít jen péči,
máš prázdných hesel býti apoštolem!
A nemáš zpívati, máš mluvit holou prosu,
neb křičeti máš do vřavy a do hlomozu
jak u panoram kejklíř v chumáč dětí;
však nejdřív křídla dolů, ty máš zvykat blátu!
Jen s tebou na dlažbu! Co chceš v červánků zlatu,
mluv pepicky, by mohli rozuměti!
A když tak budeš zdrán, pln kalu, špíny, cárů,
když syrovátku, slivky svého do poháru
si schytáš místo hvězd a květů deště,
když místo slavičích not, místo hlasu hromů,
znít budeš hlasem pil, jež řežou kmeny stromů,
zda stačíš luze, otázka jest ještě?
52
Neb v světě výdělku jsi brachu přebytečný;
tys přepych, kde má býti každý užitečný,
tys vzlet a rozmach – oni prach a pouta;
tys duší víno ryzí, nektar jsi a mana,
tys žití Evoe! i smrti Hosiana!
a oni logiky hlas ze škol kouta.
Však není pomoci, juž musí vzíti tebe
s duh plnou perutí, jež z prachu míří v nebe,
s orkestrem zvuků v bouři jásajících,
s tím třpytem hvězd, s tím plným slunce jasem,
s tou harfou přírody, jež hromem zní i klasem,
s tou vráskou dumy v myslitele lících.
Neb otlukou–li větve, co pak zbude stromu?
A rozbijí-li okna gotickému dómu
a zdrtí fialy a pyramidy
a kruhy, oblouky, jenž chytají se spolu,
by moh’ se haliti krov v hvězdnou aureolu.
co zbude? – obraz barbarství a bídy;
Zdízdí prostor zející, kam skládat můžeš zboží,
ne kamenná však báseň, jíž bloudí dech boží,
jen ruina, kde sýček v noci vyje.
Tak verši moderní bez hvězd a blesků v čele,
buď politická řeč neb sermon kazatele,
buď všecko – nebudeš však poesie!
53