Modernímu verši.

Modernímu verši.
Tak chtějí tebe z hávu královského svléci, máš místo bystřinou jen stružkou ulic téci, máš s hřívy hvězdy střást a perly rosy, máš bez barvy jen mdlý klas vymetati hluchý, máš mluvit ústy svázanými, pedant suchý, neb láteřit jen proletář jak bosý! Máš zapřít jiskru ducha a svůj původ božský, máš tlumočiti jen, čím prázdné, mělké mozky, čím nervy rozervané alkoholem se třesou v hádkách stran a vysílené v křeči po dosích morfia, máš o chléb mít jen péči, máš prázdných hesel býti apoštolem! A nemáš zpívati, máš mluvit holou prosu, neb křičeti máš do vřavy a do hlomozu jak u panoram kejklíř v chumáč dětí; však nejdřív křídla dolů, ty máš zvykat blátu! Jen s tebou na dlažbu! Co chceš v červánků zlatu, mluv pepicky, by mohli rozuměti! A když tak budeš zdrán, pln kalu, špíny, cárů, když syrovátku, slivky svého do poháru si schytáš místo hvězd a květů deště, když místo slavičích not, místo hlasu hromů, znít budeš hlasem pil, jež řežou kmeny stromů, zda stačíš luze, otázka jest ještě? 52 Neb v světě výdělku jsi brachu přebytečný; tys přepych, kde má býti každý užitečný, tys vzlet a rozmach – oni prach a pouta; tys duší víno ryzí, nektar jsi a mana, tys žití Evoe! i smrti Hosiana! a oni logiky hlas ze škol kouta. Však není pomoci, juž musí vzíti tebe s duh plnou perutí, jež z prachu míří v nebe, s orkestrem zvuků v bouři jásajících, s tím třpytem hvězd, s tím plným slunce jasem, s tou harfou přírody, jež hromem zní i klasem, s tou vráskou dumy v myslitele lících. Neb otlukou–li větve, co pak zbude stromu? A rozbijí-li okna gotickému dómu a zdrtí fialy a pyramidy a kruhy, oblouky, jenž chytají se spolu, by moh’ se haliti krov v hvězdnou aureolu. co zbude? – obraz barbarství a bídy; Zdízdí prostor zející, kam skládat můžeš zboží, ne kamenná však báseň, jíž bloudí dech boží, jen ruina, kde sýček v noci vyje. Tak verši moderní bez hvězd a blesků v čele, buď politická řeč neb sermon kazatele, buď všecko – nebudeš však poesie! 53