Duha na zemi.

Duha na zemi.
Duha jako bájný most klenula se na oblaku, drahokamů, záře skvost užaslému kynul zraku. Slunce plálo sypajíc zlato na chmurné zdi města, v oknech jisker na tisíc, dlažba jedna třpytná cesta! Oblouk duhy plál a plál, rozpínal se v polokruhu, náhle rosť, až v zemi stál, dále vlek’ svou třpytnou stuhu. Přes domy, až v ulic ruch barevnou svou třásní sáhnul, jakby v jeden barev kruh blíže k zemi nebe stáhnul. A v dolejším kruhu tom stejné světla plály tóny, stejných barev třpyt a lom, stejných jisker miliony! 126 A já patřil v jas i mrak, duše má se v plesu chvěla, duha – míru svatý znak posud na nebi jen dlela; Teďteď však sahá k zemi též, v druhý oblouk zde se pojí: Vzhůru, lidstvo, k práci spěš, k práci míru! Konec boji! Dost juž bylo hořkých dnův! Srdce výš! – Skráň ztopte v zoři! Zem buď koráb Noemův, nad nímž věčná duha hoří! 127