Žalm života.

Jaroslav Vrchlický

Žalm života.
Jak tu jdeme, ať se skvěje slunce, ať kol mrákota, pro sebe z nás každý pěje pochmurný žalm života. Jeden do žuly jej tesá příštím věkům na podiv, druhý hledem na nebesa v srdci s díkem, že jest živ. Ten jej hledá v ruky stisku a ten v potu tváře své, ten jej křičí, v divém trysku vášeň sup když hruď mu rve. Mučenníci, apoštolé, vyznavači idejí, rozsevači v holé pole, děti sladkých nadějí! [116] Jdeme stále, jdeme dále, v hrudi jeden ideal vykouzlit květ v srdcí skále, a to náš je svatý Graal. Třeba padnem. Přes mrtvolu druh se vzepnout nelení, nesmrtelné jsmeť my spolu dračích zubů osení. Kdo můž’ říci: V mrtvé tiši hrobů číhá nicota? Nikdo z těch, kdo tady slyší hřmíti ten žalm života! 118