Chléb.

Chléb.
Zas jdu jednou po letech mořem rozvlněných klasů, cítím horký země dech, jak mi hraje změtí vlasů. Dech ten šlehá na mou leb pórami se vssává ve mně, poznávám jej, příští chléb, juž to voní z lůna země! Nesmrtelné hmoty květ, zrnem v tmavou hroudu vložen, dechem, prostorem jenž let’, zúrodněn a stokrát zmnožen. Příští mozek náš i krev, náš pot, naší síly vzplání, naše touha, hněv i zpěv, láska jako pohrdání. Našich dětí smích i pláč, když se kolem matky tlačí, cíl a konec všeho, nač v jhu se dělník prachem vláčí. 121 Společnosti pevný tmel, hráz v odbojů bouřných nával, symbol, jejž Bůh v ruce měl, když jej žehnal, lámal, dával. Hořký hned i líbezný, k práci tu i v zločin láká, lidstva pochod vítězný, v bastil brány hromná páka; Tadytady droben v přepychu pod stůl psů a bědné chátry, zvlhlý slzou potichu, on jen lidi spojí v bratry. Všecko chléb jest! Význam ten v duši mou se valem dere, jak jdu polem zamyšlen, slunce co mi v lebku pere. Všecko to mi zpívá zem, matka chleba: „Jak jsem krásná, dokud mohu rodit, jsem velká Ceres s lidmi šťastná! Minulost i budoucnost, lidstva peklo s jeho nebem, v hlíně, kde spí dědů kost, stavím, srovnám, smířím chlebem!“ Co neustal splývati pot mi skrání ve ručeji, slyším v klasech zpívati lidstva celou epopeji. 122