Můj bože!

Můj bože!
Jaký to z hlubin se deroucí vzdech v žalosti, zármutku, úzkostech, až oko se tmí a vázne dech: Můj bože, můj bože! Jsi atheista a nevěříš; však na srdci, na hlavě jaká tíž! klesaje, zoufaje šeptáš již: Můj bože, můj bože! Jsi dítě tak prosté, tak věřící, tvůj celý vzdor slza na líci a vzdychneš jen s duší se chvějící: Můj bože, můj bože! Svou tíži neseš již řadu let, tvé srdce je křemen, obličej led, však udolán vzdychneš naposled: Můj bože, můj bože! Valí se osud jak temná noc, cítíš tu drtící, smrtící moc, však nikdo ti nepřijde na pomoc a přece úpíš v temnou tu noc: Můj bože, můj bože! 15
Před tebou zítra jak příšera zlá ve tvář ti dechem hrozebným vlá, bez vády šeptají ústa mdlá: Můj bože, můj bože! Hluboký vzdech ten, starý jak svět, prostorem od věků do věků let, Elohim! Adonai! z propastí běd: Můj bože, můj bože! Mučenník volal jej na kůl vbit, kacíř jej křičel v plameny skryt, zločinec, apoštol v stejný vzplál cit: Můj bože, můj bože! Dítě a stařec a vladař a rob a trůny a trdlice, kolébka, hrob, tím zní krov příštích i minulých dob: Můj bože, můj bože! Jaký to z hlubin se deroucí vzdech v žalosti, zármutku, úzkostech? Jsi-li přec, musí v tvůj zabouřit slech, Můj bože, můj bože, můj bože! 16