V zimní noci.

Jaroslav Vrchlický

V zimní noci.
Já zřel, jak v zasněžený svět kýs velký Anděl míru slet’; až do zenitu v dálku mhavou se ztrácel ohvězděnou hlavou a dole hustá pára bílá to jeho dlouhá říza byla, z vod perutě se jeho vzpjaly, a ty svět celý objímaly. Já zavřel oči, ve tmě však zřel Anděla mé duše zrak. Stál ustavičně, níž se klonil, v svá křídla celý svět juž clonil a všecku bídu, kletby, lání, vzruch k dobru, modlitby a lkání s tou tíží lidských losů celou na křídlech vznášel kams v dál ztmělouztmělou. Ó chtěl to všecko k bohu nést a říci: Zde tvé dílo jest! Je dobrým nazvals po stvoření, teď slyš ten jek, ten pláč, to vření! Přej, člověku se vznésti k výši! Snad lepším bude, tobě bližší. To Anděl chtěl – Tíž lidských bolů však strhla svět zas v propast dolů. 20