Mlhoviny.

Mlhoviny.
Báječný svět mlhovin brzy v jas a brzy v stín stále pluje prostorem, jako tečka pod ním zem. Nových světů vznik a skon ve svém lůně tají on, hvězdnou tříšť, déšť plamenů, kovů směs i kamenů. Často v nocích srpnových, kdy svět v stínech dřímá tich, začnou hvězdné kaskady v nebeské dštít zahrady. Pohnut k nim výš zírá hled. Zda se rodí nový svět? Či o bradla hvězdných skal starý se to roztřískal? Podle jakých zákonů z vlasatic tam ohonů, smrtelný jež nezří zrak, lije se to do oblak? 95 Dští to, jisker tisíce ohnivé to kytice, temnem půlnoci to blysk, nevídaný ohňů trysk’. Kam to padá, kde má cíl? Jaký země v tom je díl? Jakou stkáti lze tu báj? Tam snad roste lidstva ráj. Z těchto prysků, z těchto hvězd pevné jádro se dá snést jako v mořském přívalu ostrov čnící z koralů. Až zem bude sníh a led, krása, dobro, síla, vzlet, všecko, ideal co zvem, v onu lepší přejde zem. Eldorado bájí všech tam se rodí v plamenech! – Dosti snů – jich přešel čas, kosmický prach je ten jas. Ohniví ti motýli v prostor než se rozptýlí, básníku, z nich paprsk chyť, na nich srdce zchladlé vzniť! Tvoje duše rovněž jest plna roztříštěných hvězd, jeden vír to, jeden let, zda z nich bude nový svět? 96 Nebude-li, aspoň z nich kytkou raket ohnivých oslň svět, jenž, bludný vrak, zdá se ztrácet v šer a mrak. Zaplaň! Zapuď šer a stín světlem svojich mlhovin, ať při luzné jejich hře bujněj’ v žilách všem to vře! Bujněj’ v stálý trud a boj, hvězdný ty buď ohňostroj, možná, tříšť že tvojich snů blyskne v plénky lepších dnů. Možná, že z tvých blýskavic nadšením vzplá hruď i líc, když ne slunce aspoň hvězd rosnou záři lidstvu snést! 97