Báječný svět mlhovin
brzy v jas a brzy v stín
stále pluje prostorem,
jako tečka pod ním zem.
Nových světů vznik a skon
ve svém lůně tají on,
hvězdnou tříšť, déšť plamenů,
kovů směs i kamenů.
Často v nocích srpnových,
kdy svět v stínech dřímá tich,
začnou hvězdné kaskady
v nebeské dštít zahrady.
Pohnut k nim výš zírá hled.
Zda se rodí nový svět?
Či o bradla hvězdných skal
starý se to roztřískal?
Podle jakých zákonů
z vlasatic tam ohonů,
smrtelný jež nezří zrak,
lije se to do oblak?
Dští to, jisker tisíce
ohnivé to kytice,
temnem půlnoci to blysk,
nevídaný ohňů trysk’.
Kam to padá, kde má cíl?
Jaký země v tom je díl?
Jakou stkáti lze tu báj?
Tam snad roste lidstva ráj.
Z těchto prysků, z těchto hvězd
pevné jádro se dá snést
jako v mořském přívalu
ostrov čnící z koralů.
Až zem bude sníh a led,
krása, dobro, síla, vzlet,
všecko, ideal co zvem,
v onu lepší přejde zem.
Eldorado bájí všech
tam se rodí v plamenech! –
Dosti snů – jich přešel čas,
kosmický prach je ten jas.
Ohniví ti motýli
v prostor než se rozptýlí,
básníku, z nich paprsk chyť,
na nich srdce zchladlé vzniť!
Tvoje duše rovněž jest
plna roztříštěných hvězd,
jeden vír to, jeden let,
zda z nich bude nový svět?
Nebude-li, aspoň z nich
kytkou raket ohnivých
oslň svět, jenž, bludný vrak,
zdá se ztrácet v šer a mrak.
Zaplaň! Zapuď šer a stín
světlem svojich mlhovin,
ať při luzné jejich hře
bujněj’ v žilách všem to vře!
Bujněj’ v stálý trud a boj,
hvězdný ty buď ohňostroj,
možná, tříšť že tvojich snů
blyskne v plénky lepších dnů.
Možná, že z tvých blýskavic
nadšením vzplá hruď i líc,
když ne slunce aspoň hvězd
rosnou záři lidstvu snést!