Jde led...

Jde led...
Bdím v tmavé noci. Obzor je pln mračen, a stíny jich též v mojí leží duši, po světle duch se shání pravdy lačen. Kdo těžká pouta mého smutku zkruší? Noc kráčí dál přes kolébky a hroby, zřím s bázní v minulé i příští doby a slouchám, jak mé srdce v tichu buší. V tom náhle z hloubi rána zahučela, kraj zachvěl se, a já jsem s lože skočil, mně bylo, jak bych slýchal zas ta děla, v jichž zvuku zrak se s hrůzou k moři točil; do bouře houkla rána v nebezpečí, kdes tonul koráb, v zhouby divé křeči se člověk chvěl, než na práh smrti vkročil. Však rychle s čela zaplašil jsem dumu. Co tento výstřel chce zde na severu? Spěl k oknu jsem, kraj temný v vichru šumu, jen pode mnou hle, bělaly se v šeru na řece ledné kry a v téže chvíli se vztyčily výš medvědi jak bílí a řekou se to třáslo v každém směru. 134 A nežli houkla nocí rána druhá, na řece bylo juž jak na bojišti, sta ker tu mlátí v břevna mostu tuhá, sta ker se o pilíře z žuly tříští a kypí to a vře a divě kvasí, jak rvali by se ze dna řeky ďasi – však v bouři té juž Vesny dech plá příští! Jde led... zas rána z hluboka zní třetí, však vítězně juž v sluch můj zalehnula, kus řeky volný je, tam hbitá letí tříšť vesele, jen pěna vyšlehnula... Zas nová rána! – Kolem na pobřeží jak bludičky těkavá světla běží, jež zázrakem se v temnu zažehnula. Však v jiném koutě řeky v strmou horu se kupí kry a s rachotem se řítí na jez, kde ve pražců se hroutí svoru, jak athleti, když k zápasu se chytí, a střemhlav skácejí se... vlny ječí a břehy duní, stenají jak v křeči, v to novou ránu z děla slyšíš hřmíti. A brzy řeka volna v triumfalné se spoustě rostouc nade břehy valí, tu rozlévá se syčíc v pěně kalné, kry tancují v ní jak rozbité skály; ve tříšti drobné tu se troska ledu jak eratický balvan tyčí, v sledu pak vln se tratí v nedohledné dáli. 135 V tmu hledím rozrušený naslouchaje, vzduch zimy, zdá se mi, že náhle jihne, a vidím daleké a vzdušné kraje, kde stádo čápů modrým vzduchem tihne... Zas rána z děla! – Řeka temně hučí a v zvuku tom cos raší, hne se, pučí, cos křídla zvedá, vzduchem se cos mihne, Óó zvěsti jara v srdce strádající! Zem občerstvíš zas, jak to úděl věků; kdy však se nadšená a vítězící s triumfem svým též skloníš ke člověku? Kdy z ňader praskne led, který je hněte? Kdy řekne člověk: Moje duše květe svým leskem božských, nesmrtelných vděků? Kdy nad námi se mihne vzduchem Láska, ta pravá, smírná, vlídná, účinlivá? Slyšíte děla? Zem se chví, led praská, duch člověčenstva na cestu vám kývá! Ó strhejte ta pouta, jež vás tísní, pryč s pláčem bídy a pryč s hrobů plísní, nám v srdcích starý skřivan – Naděj’ zpívá! Led táhne... Brzy volná bude řeka, zem zelená a plna zdoby květné. Ó povstaňte, budoucnost na vás čeká, jak motýl z kukle vaší práce vzlétne! Ať rvou se ještě jak medvědi bílí kry záští kol, i ty se k pádu schýlí, jak světla Bůh vše pouta vaše přetne! 136 Ó jitro, vítej, jitro mladé Vesny! Jak burná řeka nitro moje pne se. Svět patří nám, ba skoro je nám těsný, ó vítej, jaro, mládí, štěstí, plese! Dál rány duňte, znějte ze hluboka, bol starý z duše mizí, v stínech oka jen slzou se jak v prvním květu třese. I patřím v noc, kde matném ve sousvětlí kry troucí se juž volným tokem plynou, k nim cáry mraků, jak by supi slétli, se chýlí servané, nad prohlubinou se míhají a třesou... Bouřnou hymnou vzduch vlní se – pryč s obav tísní zimnou, ó jitro, jitro, zažeň juž noc stinnou! 137