Rej hodin.

Rej hodin.
Na ciferník je malíř vymaloval v postavách dětí, v prsténcích vlásků tvářiček skryt oval, tančí a letí! A cestou sypou z ruček samé kvítí... V plesném tom reji ty vidíš, s chutí jak se v tanec řítí, honí a smějí. V rozmaru hravém snad po vína číši radost kdy cítil, je malíř, v smíchu mládím jak tu dýší, štětcem svým chytil. Však mistr dnes juž vystřízlivěl jistě, sám ví, že chybil. Sbor Danaid měl na tom stvořit místě Sudiček, Sibyl! Neb to jsou nestálého žití chvíle; v boji vždy hbitém vždy nový náběh – ale vždy bez cíle s Danaid sítem. 102 Vždy v nové masce hodina se zjeví. Co nese v klínu? Spíš slzy než smích, než přízeň spíš hněvy, než jas víc stínů! To mistr nepomyslil v chvíli tvůrčí rozmarem sveden, snad v naději, že lós mu štěstí určí, život že eden, Hodinyhodiny na ciferník namaloval v postavách dětí, v prsténcích vlásků tvářiček skryt oval, tančí a letí! Nuž kdo měl pravdu? – Snad má duma, v touze která se ztrácí... Leč kdo měl radost? – Jistě on, on pouze v tvůrčí své práci. On aspoň v jediné byl šťasten chvíli, z štětce když v chvatu na plátno jemu samé květy dštily v nachu a zlatu. Snad v duši nesa úsměv luzné krásky, polibků rhytmy pil, které čekají ho ve snu lásky v alkovny přítmí; Snadsnad slyšel druhů hovory a smíchy, výbuchy zátek, zřel svého svědomí kyn v souhlas tichý přes kritik zmatek 103 Aa blažený byl, šťastný, nechť rej času divoce chvátá, v té chvíli cítil, objal, poznal krásu... Illuse svatá! Měl pravdu, hóry když tu namaloval v postavách dětí, v prsténcích vlasů tvářiček skryt oval... tančí a letí... 104