Dolů s křídly!

Jaroslav Vrchlický

Dolů s křídly!
Dolů s křídly! Ze všech stran zní divé heslo století. Udupáme každý povzlet, dokud dříme v poupěti, co nám krása? My chcem pouze výdělek a zisk a chléb, krásy žák ať světem chodí jako Homer chud a slep. Dolů s křídly! Nám se rouhá, kdo chce než my letět výš, z louže dlaní pít nám stačí, co nám hvězdná krásy číš? Hleďte blázna v době páry, elektřiny, zázrakůzázraků, honí rýmy, za obrazy lítá kdesi v oblaku! Dolů s křídly! Prosaická jednou naše doba jest, hipogryf svá křídla vláčí blátem po chodnících měst, ba i z hvozdů osamělé, velkolepé nádhery, kde měl domov, hrom jej plaší dřevařovy sekery. Dolů s křídly! I ten venkov jindy útulný a čist, tichý asyl plných úlů, hlučný asyl ptačích hnizd, idylle strh’ řízu cudu, poházel jí blátem líc; hleďte k zemi, hleďte k nebi, poesie není víc! Dolů s křídly! Vše buď nízké, mělké, všední jako my, jeden střih a jednu barvu na tváře i na domy! Pod záminkou humanity velkých dědů schytralý vnuk juž změní jejich dómy na jatky a špitály! 40 Dolů s křídly! Vše se řekne v suché prosy hovoru, škoda na obrazy plátna a na sochy mramoru, hoj, až začnem haraburdí různých štětců, per a dlat z knihoven a obrazáren a z museí vymetat! Dolů s křídly! Zašlé doby vzdělanost, co chcete s tím? Co nám Hekuba a Kalchas, co nám Hellada a Řím? Na svých my stojíme nohách, jen co hmatám, pravda je, do pece pozouny bible i bukolik šalmaje! Dolů s křídly! Chleba! Chleba! neustává křičet dav, všecko umění je přepych a jen výron zbrklých hlav, my jsme lidé positivní, dobré jest, co nese zisk, kůl, kam přivázat lze koně, dražší jest než obelisk. Dolů s křídly! Statistika, cifra vesmíru je bůh, hausse a baisse cíl poslední všech lidských přání, snů a tuch, pouhou drahou k blahobytu moře jest i obloha, my chcem s plnou kapsou jíti sami světem bez boha! Tak to hlučí, tak to ječí, divé lání, drzý smích, tu ve sloupcích denních listů a tam hlučně na trzích, umělec je tichý blázen ze soucitu trpěný, do větru jenž mozek hází bez cíle a ozvěny. Kam to dojde? Kde staví se divoké to řádění moderních obrazoborců? Svět se řítí v zatmění, ano, zářné slunce ducha pomalu se zatmívá, barbarství stín padá na ně, zem se v hloubi zachvívá. Zachvívá se, duní temně jak v Caesarů době kdys, Fatum kvačí, oře jeho řídí velká Nemesis, 41 bičem války šlehá spřež svou, musí nastat velký soud, kde se potom zachráníte, až výš tryskne krve proud? Vidím v duchu velké moře potopy té, vidím chvat spasit v sobě člověka jen! Umění hle, Ararat! Ten ční čelem do červánků z moře běd a prokletí... Dolů s křídly! – Slyšíte smích? – Kdo má křídlakřídla, přeletí! 42