Dolů s křídly! Ze všech stran zní divé heslo století.
Udupáme každý povzlet, dokud dříme v poupěti,
co nám krása? My chcem pouze výdělek a zisk a chléb,
krásy žák ať světem chodí jako Homer chud a slep.
Dolů s křídly! Nám se rouhá, kdo chce než my letět výš,
z louže dlaní pít nám stačí, co nám hvězdná krásy číš?
Hleďte blázna v době páry, elektřiny, zázraků,
honí rýmy, za obrazy lítá kdesi v oblaku!
Dolů s křídly! Prosaická jednou naše doba jest,
hipogryf svá křídla vláčí blátem po chodnících měst,
ba i z hvozdů osamělé, velkolepé nádhery,
kde měl domov, hrom jej plaší dřevařovy sekery.
Dolů s křídly! I ten venkov jindy útulný a čist,
tichý asyl plných úlů, hlučný asyl ptačích hnizd,
idylle strh’ řízu cudu, poházel jí blátem líc;
hleďte k zemi, hleďte k nebi, poesie není víc!
Dolů s křídly! Vše buď nízké, mělké, všední jako my,
jeden střih a jednu barvu na tváře i na domy!
Pod záminkou humanity velkých dědů schytralý
vnuk juž změní jejich dómy na jatky a špitály!
Dolů s křídly! Vše se řekne v suché prosy hovoru,
škoda na obrazy plátna a na sochy mramoru,
hoj, až začnem haraburdí různých štětců, per a dlat
z knihoven a obrazáren a z museí vymetat!
Dolů s křídly! Zašlé doby vzdělanost, co chcete s tím?
Co nám Hekuba a Kalchas, co nám Hellada a Řím?
Na svých my stojíme nohách, jen co hmatám, pravda je,
do pece pozouny bible i bukolik šalmaje!
Dolů s křídly! Chleba! Chleba! neustává křičet dav,
všecko umění je přepych a jen výron zbrklých hlav,
my jsme lidé positivní, dobré jest, co nese zisk,
kůl, kam přivázat lze koně, dražší jest než obelisk.
Dolů s křídly! Statistika, cifra vesmíru je bůh,
hausse a baisse cíl poslední všech lidských přání, snů a tuch,
pouhou drahou k blahobytu moře jest i obloha,
my chcem s plnou kapsou jíti sami světem bez boha!
Tak to hlučí, tak to ječí, divé lání, drzý smích,
tu ve sloupcích denních listů a tam hlučně na trzích,
umělec je tichý blázen ze soucitu trpěný,
do větru jenž mozek hází bez cíle a ozvěny.
Kam to dojde? Kde staví se divoké to řádění
moderních obrazoborců? Svět se řítí v zatmění,
ano, zářné slunce ducha pomalu se zatmívá,
barbarství stín padá na ně, zem se v hloubi zachvívá.
Zachvívá se, duní temně jak v Caesarů době kdys,
Fatum kvačí, oře jeho řídí velká Nemesis,
bičem války šlehá spřež svou, musí nastat velký soud,
kde se potom zachráníte, až výš tryskne krve proud?
Vidím v duchu velké moře potopy té, vidím chvat
spasit v sobě člověka jen! Umění hle, Ararat!
Ten ční čelem do červánků z moře běd a prokletí...
Dolů s křídly! – Slyšíte smích? – Kdo má křídla, přeletí!