Chci vědět!

Jaroslav Vrchlický

Chci vědět!
To byla velká, svatá chvíle, když člověk poprv řek’: Chci vědět! Tím poznal velké svoje cíle, tím začal z prachu k slunci hledět. Tím vztáhnula se Evy ruka po zakázaném v ráji plodu, za líný poklid vzala muka, spěch pouští, živlů nepohodu. Tím zbystřil se zrak Chaldejčíka, když v noci stíhal hvězdnou dráhu; za Saiský obraz tím zrak vniká a loká pravdy sladkou vláhu. Tím v žluté plísni pergamenů mnich zahrabán byl člověk zase, strh’ kutnu, skočil do plamenů, zkad fenix vzletěl v hvězdném jase. Chci vědět! Platona sny lítlo i v zářné dumy Spinozovi. Chci vědět! Franklinem blesk chytlo a spjalo Kantem vesmír slovy. 89 Chci vědět rozrazilo kruhy a ustřihlo cop dvorné mdloby, sedláku sňalo žernov tuhý, v kolébky proměnilo hroby. Chci vědět! Sblížilo vše světy, je spjalo lodí, lány, mosty, na hory sáhlo pro vše květy, do hlubin sáhlo pro vše skvosty. Saň nemoc povalilo pěstí, v chřtán Smrti pochodeň svou vrhlo, by pravdu, jež má masku štěstí, přec jednou lidstvu na klín strhlo. Nechť zpátky v prach byl stokrát hozen, by nemoh’ člověk v slunce hledět, vždy vstane zase znovuzrozen, jak řekne k sobě: Já chci vědět! 90