Ten konec!

Ten konec!
Ach, kdyby nebylo jen toho konce! Tak řeklas krásnou uklánějíc hlavu, jak celý život s boji, trudy všemi by moh’ nám býti ještě pro zábavu! Jak všecko snadno by se unést dalo i hořkost resignace i shon všední i touha křičící vždy: Málo! Málo! sny marně z noci deroucí se ke dni. Ach, kdyby nebylo jen toho konce! A trpce stáhla se tvá ústa dětská a mně se zdálo, o ta prostá slova že rozbíjí se naše moudrost všecka. Já v duchu viděl ferneyského kmeta, o konci tragedie jak děl s šklebem, o hroudě, která na rakev se metá, v níž loučíme se s peklem jako s nebem. Já v duchu slyšel Sofokleův choral, jenž nezrozenu býti lepším soudil, a v čela rýhy, které čas mi zoral, já cítil, děsu mrazný pot jak proudil. 18 A tiskna tvoji ruku křečovitě já cítil smrt, jak divokého honce, jak s křikem hází po nás již své sítě... Ach, kdyby nebylo jen toho konce! 19